Copyright © pohodanovapec.cz 
Sklářství má v Českých zemích hlubokou a dávnou tradici. Zčásti za to vděčíme vhodným přírodním podmínkám, které na počátku skýtaly téměř vše potřebné pro výrobu skla. Především to však byla zručnost a pracovitost sklářů, kteří dodávali svým výrobkům vynikající vlastnosti. Dnes je pro nás běžnou součástí života, ať už jako součást budov, osvětlení či stolování. Původně však bylo sklo luxusním materiálem, který se získával náročným procesem známým již 3000 let před naším letopočtem.
Dobou velkého rozkvětu sklářství byl středověk. Sklo se v Čechách vyrábělo podle archeologických dokladů od druhé poloviny 13. století. Sklářská výroba se soustředila v lesnatých oblastech, neboť k tavbě bylo potřeba velkého množství paliva. Ještě z 18. Výrobou skla se ale začali zdejší lidé zabývat již v raném středověku. Od 8. století se obyvatelé českých a moravských hradišť pokoušeli vyrábět drobné šperky a nádobky. Výrobky byly zprvu poměrně primitivní, ale s postupující dobou se zdokonalovaly. Zejména ve 13. století pak začali do Českého království přicházet němečtí kolonizátoři, kteří bohatě přispívali svými znalostmi o výrobě skla.
Hluboko v pohraničních hvozdech zakládali mnoho nových hutí, které se zabývaly výrobou tzv. „pateříků“ - růžencových korálků. Objevovaly se první zdobné číše, poháry, konve a džbány, které však byly výsadou jen těch nejzámožnějších vrstev. V době vlády Karla IV. se zhotovovaly typické vysoké flétnovité číše, zdobené nálepy. Období renesance přineslo do Českého prostředí řadu převratných změn. Za vlády Habsburků se Čechy znovu otevřely vstříc jihu a západu Evropy, což podnítilo čilou obchodní a kulturní výměnu. Podnikavá šlechta podporovala na svých panstvích rozvoj výnosných řemesel, mezi něž patřilo také sklářství. Byli zváni zkušení skláři ze Saska, kteří zakládali nové hutě v pohraničních horách, především v Lužických a Jizerských horách, v jižních Čechách a o něco později také na Moravě, především v Jeseníkách. Nejdůležitější roli hrály sklářské rody Schürerů, Wanderů, Preusslerů a Friedrichů.
Vrchol renesančního skla v Čechách nastal za doby panování císaře Rudolfa II. Bylo zdokonaleno zdobení skla malováním, ale oblibu nejvyšších vrstev si získaly také poháry zdobené dokonalou rytinou. Třicetiletá válka zasadila českému sklářství těžkou ránu. Hutě padaly za oběť válečnému pustošení, nebo byly zavírány pro nedostatek surovin a pracovních sil. Mnoho kvalifikovaných sklářů zahynulo v důsledku válek nebo epidemií. Někteří museli nedobrovolně opustit zemi kvůli svému protestantskému vyznání, nebo konvertovat ke katolictví. Tehdejší výroba skla vyžadovala opakované tavení, drcení a přetavování směsi sklářských písků, aby vzniklo alespoň hrubé sklo charakteristické nazelenalou barvou. Mnohem lepšího výkonu dosahovaly sklářské pece s vnitřním roštem, které se v Čechách rozšířily v průběhu 16. a 17. století, kdy poptávka po skle vzrostla. Sklářská pec však byla ještě v 18. století stavbou dočasnou. Zhruba po půl roce ji museli skláři nechat vyhasnout a kupoli pece pak opravit, nebo zcela strhnout a vybudovat novou.
V 19. století se zvětšil počet pracovních otvorů, kterými se dovnitř vkládaly suroviny pro výrobu skla. Efektivita práce navíc vzrostla zavedením generátorů, které vytápěly pec, a umožňovaly tak tavit sklo pětkrát do týdne. Ve 20. Sklo se dříve objevovalo zejména v zámeckých interiérech od počátku budování rezidencí tohoto typu v 16. století jak v podobě užitkové, tak umělecké. Už základní vybavení panských sídel vyžadovalo tabule do oken z plochého skla. Díky svým optickým vlastnostem bylo sklo používáno při výrobě luxusních svítidel, která vévodila reprezentativním interiérům. Častá byla také zrcadla, celoskleněná benátská nebo v dřevěných rámech, které mohly být bohatě vyřezávané a zlacené. Aristokratická společnost s oblibou pořizovala luxusně zdobené stolovací a dekorační předměty ze skla.
Změny v českých normách pro vaření
Od 17. století bylo běžné také nakupování a převážení sklářského polotovaru z Brd, Posázaví a Šumavy do severočeské České Lípy a okolí, kde se z něj vyráběly výsledné produkty. Majitelé panství rozvoj sklářství velmi podporovali, protože šlo o výnosné podnikání. Věhlas českého křišťálu rychle rostl, protože obchodníci s ním podnikali stále delší a odvážnější obchodní výpravy za hranice Českého království. Největší zásluhu na tom měli podnikatelé z oblasti Nového Boru. Na počátku 18. století se české sklo stalo v Evropě natolik populární, že začalo z trhu vytlačovat benátské výrobce. V 18. století bylo české sklo a dovednost zdejších sklářů natolik vyhlášená, že byly vydány patenty rušící jejich tovaryšské vandry a zakázáno stěhování z Čech. Na počátku 19. století pak české sklářství prošlo krátkou krizí, která však předznamenala následnou konjunkturu tohoto odvětví ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy byly oblíbené hlavně produkty z českého barevného skla.
Společně s rozvojem průmyslu se v druhé polovině 19. století rozvíjela díla v barokním rytí a broušení. Dnes je sklářský průmysl soustředěný především v severních a severozápadních Čechách. Méně náročné provozy technických typů skla však najedeme také v Karlovarském, Plzeňském, Středočeském kraji, na Vysočině, na severní a jižní Moravě. Typickým způsobem dekorování skal u nás je rytí a broušení skla. České broušené a ryté sklo dosáhlo vrcholné popularity mezi lety 1720-1750, kdy prakticky ovládlo většinu světového trhu s luxusním nápojovým sklem. Rytí do skla se v Čechách rozšířilo na přelomu 16. a 17. století díky oblibě takové výzdoby na dvoře Rudolfa II. V pramenech se rytí a broušení uvádí pod souhrnným názvem „řezání“ a stalo se základní výzdobnou technikou barokního skla. V Čechách se ryté a broušené sklo hojně produkovalo až do poloviny 18. století, kdy zájem o ně poklesl, protože se do obliby dostaly jiné formy dekorace skla. Například zlacení. Zlacení se provádí na povrchu skla pomocí vpalování zlaté pasty. Zlacení se kombinovalo s dalšími výzdobnými technikami.
Malování skleněných nádob se původně používalo k zakrytí defektů skla vznikajících během nedokonalého výrobního postupu. Pro stolní sklo se používala výhradně technika malby za tepla, která vyžaduje fixaci motivů vypálením. Tato technika byla hojně rozšířená v 16. století. V druhé polovině 18. století začala zlatá éra českého křišťálu poněkud upadat. Odbyt klesal kvůli měnícímu se vkusu zákazníků, četným válkám i drahým surovinám. Rokokový styl hledal zálibu v rozpustilých barevných motivech, a proto se znovu rozvíjelo umění malby na sklo. Teprve konec válek v roce 1815 přinesl změny k lepšímu. Z Vídně se rozšířil uvolněný a domácký styl, zvaný biedermeier. Skleněné zboží nyní již nebylo pouze výsadou panovníků, šlechty a bohatých měšťanů, ale konečně bylo běžné i mezi širšími vrstvami. Sklo biedermeieru se vyznačovalo novými barvami a nápaditými tvary. Technologové přicházeli s novými technologiemi barvení skla. Friedrich Egermann z Nového Boru vynalezl recept na výrobu žluté a červené lazury. Uvedl také nový typ skla, napodobující polodrahokamy - lithyalin. V jižních Čechách se zase vyrábělo neprůhledné černé a červené sklo, zvané hyalit. Období po roce 1850 se vyznačovalo střídáním celé škály uměleckých stylů a módních vln. Jejich společným jmenovatelem byl návrat ke stylům minulosti. Tak přichází druhé a třetí rokoko, neogotika, neorenesance a neobaroko. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy.
První světová válka v letech 1914-1918 způsobila v oboru sklářství těžké ztráty. Mnoho sklářů bylo odvedeno na frontu, nastal nedostatek surovin, byl znemožněn vývoz do zahraničí, a tak mnoho skláren muselo ukončit provoz. Když „Velká válka“ skončila a Československá republika získala samostatnost, zdědila více než 90% sklářského průmyslu bývalého Rakouska-Uherska. Obchodní kontakty se obnovily a sklárny v pohraničí se opět vrátily do pozic celosvětových vývozců skla. Nejdůležitějším projevem tohoto úsilí byl vznik sklářské školy v Železném Brodě v roce 1920. Již v roce 1945, několik měsíců po konci války, byl sklářský průmysl zestátněn. Mnoho bývalých sklářských podnikatelů, odborníků a pracovníků německé národnosti bylo odsunuto do zahraničí, a jejich továrny byly hromadně zařazovány do státních podniků. Vývoz byl sjednocen pod značkou Skloexport.
Nové renomé si čeští skláři získali na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. Od té doby bylo sklo podporováno jako charakteristický vývozní artikl reprezentující Československo jak v rámci východního bloku, tak i v západním světě. V oblasti velkoprodukce nastalo zavádění plně automatizované výroby, zaplňující trh jednoduchými vzory, zatímco tradiční ruční výroba částečně ztratila konkurenceschopnost. To bylo jedním z hlavních důvodů, proč se v 80. letech projevila určitá stagnace sklářského oboru.
Co podniknout v Českých Petrovicích v každém ročním období
V období po roce 1989 došlo k výrazným změnám. Velké státní podniky se ve vlně privatizací přeměnily na nové, více či méně úspěšné firmy. Největší objem výroby dnes představuje ploché sklo pro stavebnictví a dopravu, následované obalovým sklem pro potravinářství a chemický průmysl. Významný podíl má produkce speciálního technického skla, zejména přesné optiky nebo laboratorní techniky. Výtvarný styl se konečně zbavil zábran, které na něj kladla doba minulá, a začal se rozvíjet v nebývalé škále tradičních i moderních uměleckých stylů. Doba přeje otevřené výměně zkušeností mezi domácími a zahraničními řemeslníky a umělci.
Český křišťál je druh olovnatého skla, které obsahuje přibližně 24 % oxidu olovnatého. Díky tomu má unikátní optické vlastnosti: výjimečnou průzračnost, vysoký lom světla a charakteristický jiskřivý lesk. Tradice výroby českého křišťálu sahá až do 17. století. Skláři postupně zdokonalovali výrobní techniky a jejich díla si získala mezinárodní uznání. Rozlišit kvalitní české sklo od napodobenin nemusí být na první pohled snadné. Pravé české sklo se vyznačuje precizností v každém detailu. Broušení, rytí nebo malování se provádí ručně a každý kus prochází pečlivou kontrolou. Pokud si sklenici prohlédnete proti světlu, uvidíte průzračný materiál, v němž se odráží každý broušený detail.
Křišťálové sklo je těžší než obyčejné sklo, protože obsahuje vyšší podíl oxidu olovnatého. Levné napodobeniny bývají lehčí a jejich zvuk je spíše tupý a krátký. Rada: Při nákupu si vyzkoušejte jednoduchý „cinkací test“. Renomovaní výrobci a sklárny své produkty vždy označují. České sklo vyniká nejen technickou kvalitou, ale i estetickou hodnotou. Mnohé ateliéry vytvářejí limitované edice a originální autorské kousky, které se stávají sběratelskými objekty. Kvalitní český křišťál je výsledkem náročné ruční práce a špičkových materiálů. Jeho cena proto bývá vyšší než u sériově vyráběného skla. Rada: Nakupujte u ověřených prodejců, ve specializovaných prodejnách, galeriích nebo přímo u výrobců.
Český křišťál je nadčasový. Stane se ozdobou vašeho interiéru, elegantním dárkem i investicí, která si udrží hodnotu. Česko = sklářská velmoc. Zní to jako klišé, dnes už to taky není tak docela pravda, ale po staletí tato slova platila. České sklo se vyváželo snad na všechny kontinenty. Jaká ale vůbec je jeho historie? Kdy a čím se čeští skláři v minulosti proslavili?
Za nejstarším sklem, které zřejmě vznikalo v českých zemích, se musíme vypravit hluboko do minulosti. Dokonce až za Kelty, i když archeologové dosud žádnou sklářskou pec z tohoto období, podle kurátora sbírky historického skla Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jana Schöttnera, u nás nenašli. O tavbu skla se pokoušeli i Slované v 8. a 9. století. A k velkému rozvoji sklářství u nás došlo jak za Přemyslovců, tak Lucemburků. Hodně se tehdy stavělo a nové budovy bylo třeba zasklít. Dochovala se tak řada pozdně středověkých vitraillí. Skláři uměli vyrábět i vysoké skleněné číše, tzv. píšťaly.
jak funguje stravování v Armádě České republiky
Vrchol za Rudolfa II. Jedním z vrcholů českého sklářství byla doba vlády Rudolfa II., ten si však současně nechával sklo dovážet, například ze slavných skláren v benátském Muranu. A už v 17. století české sklo svým jasem i výbrusem začalo tomu benátskému konkurovat. Z roku 1605 pochází světově unikátní tzv. Lehmannova číše, nejstarší datovaný a signovaný skleněný objekt. Tuto číši vytvořil Rudolfův dvorní rytec Caspar Lehmann. Ve 1. polovině 18. století se ve světě prosazoval český křišťál a české fenomény dvojstěnného skla. Výroba skla byla spojená s jmény významných sklářských rodů, které k nám dorazily v 16. století.
Souviselo to hlavně s velkou spotřebou dřeva, které skláři používali na otop, dřevěný popel se však přidával i do tzv. sklářského kmene. Když se dřevo v okolí sklárny spálilo, musela se huť přesouvat do nových lesnatých oblastí. Skutečný boom nastal hlavně v 19. století, kdy se sklo z Čech vyváželo do celého světa a konkurovalo sklu francouzskému, anglickému i německému. A zvláštní kapitolou je sklářská tvorba ve 20. století, od skla funkcionalistického až po volnou sklářskou tvorbu například profesora Stanislava Libenského a mnoha dalších českých sklářů.
Historie Harrachovské sklárny a Harrachovské sbírky dokládá bohatství české sklářské tradice. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1712; sbírka byla objevena až při rekonstrukci provozu a dnes je vystavována v Muzeu skla v Harrachově. Po válce prošla sklárna nástupem nových technologií a privatizací; dnes nabízí originální ručně vyráběné české sklo, včetně barevného křišťálu a speciálních dekorů z broušeného a zlaceného skla.
Další významnou značkou je Moser, založená v roce 1857 v Karlových Varech. Moser se od počátku odlišuje bezolovnatým sklem a ruční prací; jeho výrobky patří mezi nejuznávanější „sklo králů“. Na trhu s sběratelskými kousky figuruje řada cenných kusů, z nichž některé dosahují vysokých cen na aukcích.
Ručně broušené sklo vyžaduje specializované dovednosti a dlouhou přípravu. Brusiči pracují s diamantovými kotouči, vodou, a pečlivým sledováním úhlu i tloušťky. Po dokončení následuje leštění a často i chemické leštění, které umožní vysoký lesk a ostré detaily. Moderní výrobky kombinují tradiční techniky s novými technologiemi, ale základ zůstává: ruční práce a vysoká preciznost.
V současnosti je české sklo spojeno s širokou škálou typů - od plošně vyráběného skla pro stavebnictví po ručně broušené a ryté sklo ateliérové kvality. Přejímaný křišťál zůstává nejcennější technikou, která vyžaduje desítky hodin práce a více než jednou rukou, aby vznikl finální kus.
Mezi typické techniky patří rytí, broušení, malování za tepla, zlacení zlatou pastou, a kombinace technik s vysokým smaltem. Broušené sklo z Čech se vyznačuje vysokou kvalitou a precizností v detailech. Brusičský proces vyžaduje vodu, diamantové kotouče, přesné úhly a pečlivou kalibraci pro dosažení ostrých hran a lesku.
Pravé české sklo lze identifikovat podle ruční práce, precizního broušení a kontrol, které procházejí každý kus. Při nákupu je vhodný test cinknutí a kontrola podpisu či etikety výrobce. Český křišťál bývá těžší a má výrazný lesk díky vysokému obsahu olova.
Značka Moser představuje špičku českého sklářství na světových trzích. Výrobky z 19. a počátku 20. století patří mezi nejcennější sběratelské kusy a jejich cena na aukcích dosahuje vysokých částek. Harrachovská sklárna a její sbírky ilustrují bohatou historii českého sklářství a ukazují, jak se z malých dílen staly mezinárodně uznávané výrobní komplexy.
České broušené sklo a křišťál nabízejí bohatou paletu dekorů od rokokových po secese a moderní styl. Ruční práce, kvalitní materiály a dlouhá tradice dávají českému sklu výjimečnou hodnotu jak v minulosti, tak v dnešní době.
Copyright © pohodanovapec.cz
