Historie těžby uhlí v Sokolovsko-Mostecké pánvi a rekultivace krajiny
Těžba uhlí byla motorem ekonomiky, hlavním zdrojem energie a tepla, živobytím statisíců lidí i výrazným zásahem do krajiny a životního prostředí. Historie těžby sahá hluboko do středověku, nicméně pravidelná těžba začala až koncem 18. století, jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví se stala až v druhé půlce 19. století, kdy nastartovala průmyslovou revoluci, a byla jím po celé století dvacáté.
Celkové množství vytěženého uhlí v českých zemích se počítá v miliardách tun. Největší objem vytěženého uhlí připadá na 70. a 80. léta minulého století, ještě do roku 1989 se těžilo zhruba 120 milionů tun ročně. Po pádu komunistického režimu přišel výrazný útlum těžby, podle dat České geologické služby (ČGS) klesla o desítky procent. Celkově známé zdroje uhlí v Česku podle ČGS činí 8,6 miliardy tun hnědého a 16,3 miliardy tun černého uhlí.
Hlavními místy těžby byly a stále jsou v případě černého uhlí ostravsko-karvinská oblast, tedy česká část hornoslezské pánve, a v případě hnědého podkrušnohorské uhelné pánve, hlavně v severních Čechách (Mostecko, Ústecko, Teplicko) a na Sokolovsku. Těžilo se však i na mnoha dalších místech, černé uhlí na Plzeňsku, Rakovnicku a Kladensku (plzeňsko-manětínská pánev, kladensko-rakovnicko-slánská pánev), v jihomoravské rosicko-oslavanské pánvi či v podkrkonošské žacléřsko-svatoňovické pánvi.
Hnědé uhlí bylo dobýváno i v další z podkruškohorských pánví - chebské. Kromě toho se těžilo ještě v malé míře na Liberecku (žitavská pánev) a lignit, nejmladší a nejméně kvalitní hnědé uhlí, na Hodonínsku (vídeňská pánev) a Českobudějovicku (českobudějovická pánev).
Výrazné omezování těžby nastartoval program restrukturalizace uhelného průmyslu, který schválila vláda v prosinci 1992. Předpokládala v něm transformaci státních podniků na akciové společnosti, přičemž zároveň přislíbila podílet se na nákladech na útlum těžby.
Z 15 státních podniků vzniklo sedm akciových společností: Ostravsko - karvinské doly (OKD), Českomoravské doly Kladno (ČMD), Sokolovská uhelná společnost (SU), Mostecká uhelná společnost (MUS), Severočeské doly Chomutov (SD) a dvě menší společnosti - Jihomoravské lignitové doly a Západočeské uhelné doly.
Nyní, po různých peripetiích privatizace, útlumu a restrukturalizace, těží černé uhlí pouze severomoravská OKD, která již opět patří státu. V severočeské pánvi v současnosti těží hnědé uhlí společnost Severočeské doly (SD), která patří polostátní energetické firmě ČEZ a je největším producentem, a také společnosti ze skupiny Sev.en Energy finančníka Pavla Tykače.
V historicky nejvýznamnější oblasti těžby černého uhlí v Česku, v ostravsko-karvinském revíru, se začalo těžit v 70. letech 18. století, významné byly například Staré hlučínské kamenouhelné doly v Petřkovicích.
Rozmach těžby a dalšího průmyslu závislého na těžbě přišel ve 30. letech 19. století. Od arcibiskupství koupil doly Salomon Rothschild, který na Ostravsku začal podnikat v roce 1843. Na Karvinsku hrál důležitou roli šlechtický rod Larisch-Mönnichů. Až do okupace v roce 1939 zůstaly severomoravské doly v soukromých rukou, za druhé světové války byla těžba podřízena potřebám německých okupantů.
Pohled z Jezeří do Mostecké pánve.
Po osvobození stát doly znárodnil. Černé uhlí se dlouho těžilo také na jižní Moravě, a to v rosicko-oslavanské pánvi. Objeveno zde bylo počátkem 50. let 18. století, těžba byla zahájena na uhelné sloji u Oslavan, o něco později i na sousedním rosickém panství. Postupně se těžba rozrostla do okolních obcí. Mnohem starší je historie těžby v plzeňské a radnické pánvi, která sahá až do poloviny 16. století. Hlubinná těžba zde skončila kvůli nerentabilitě v březnu 1995, a to na dole Krimich v Tlučné u Plzně.
Také středočeské Kladno a okolí bývalo několik staletí úzce spjato s uhlím. Postupně zde vzniklo 33 dolů. Posledním místem, kde se v regionu dobývalo černé uhlí, byl důl Schoeller, známý jako Šelerka, kde těžba skončila v červnu 2002.
Nejstarší písemná zmínka o těžbě "hořlavého kamene" v severočeské hnědouhelné pánvi pochází z roku 1403. Do počátku 19. století probíhala těžba uhlí primitivním způsobem, těžilo se ručně v mělkých jamách. Skutečný rozvoj zdejší těžby souvisel s výstavbou železnic v polovině 19. století. Na přelomu 19. a 20.
Během druhé světové války ovládla těžbu v severočeském uhelném revíru firma kontrolovaná německým státem. Po válce a znárodnění hlubinné doly postupně ustupovaly povrchovým velkolomům, kterým padlo za oběť mnoho obcí včetně historického města Most.
V roce 1950 bylo v severočeském hnědouhelném revíru vytěženo 20 milionů tun hnědého uhlí, v polovině 80. let dosáhla těžba vrcholu, kdy se ročně těžilo kolem 75 milionů tun.
Nerezová pánev Korkmaz Alfa 3 l
Rekultivace území po těžbě
Biologové, kteří v nově vznikající krajině organismy studují, poukazují na pestrost prostředí ponechaného samovolnému vývoji a volají po uplatnění spontánní sukcese v rámci rekultivací. Rekultivace území po těžbě by měla zohledňovat mimo jiné i zájmy ochrany přírody.
Ochrana nově vznikajících cenných biotopů na výsypkách, v lomech či pískovnách není samozřejmě zájmem jediným. Je však přinejmenším stejně legitimní jako navrácení produkčních funkcí zemědělsky a lesnicky rekultivovaným plochám či vytváření míst pro sport a rekreaci.
V případě povrchové těžby hnědého uhlí je nadložní zemina sypána zakladači do víceméně pravidelných, avšak vertikálně značně členitých tvarů. Členitá morfologie podmiňuje heterogenitu stanovišť - v terénních depresích (sníženinách) se na nepropustném podloží třetihorních jílů vytvářejí jezírka rozmanitých tvarů a velikostí; výše položené partie mají naopak charakter stepí či polopouští.
Kromě těchto tzv. „nebeských jezírek“ vznikají vodní plochy při patě výsypky, kde je voda vytlačována na povrch obrovským tlakem nasypaného tělesa. Zavodněné lemy kolem výsypek mají zásadní význam při jejich osidlování (slouží jako tzv. „nášlapné kameny“). Heterogenitu vodního prostředí dále zvyšují zatopené příkopy či odvodňovací strouhy a četné drobné vodní plochy vytvářené pojezdy těžké techniky.
Členitá morfologie hnědouhelných výsypek je dána způsobem jejich založení a podmiňuje pestrost stanovišť, která zde vznikají. Vnitřní výsypka lomu Šverma v rané fázi sukcese.
Vliv technické rekultivace na vodní biotopy výsypek
Základním problémem technických rekultivací je zarovnání a odvodnění povrchu výsypky. Původně pestré prostředí zaniká a je nahrazeno urovnanou plání. Namísto četných drobných tůní jsou zakládány nebo ponechávány jednotlivé, zpravidla větší nádrže.
Důležité je, že převažují menší tůně bez významnějšího podílu ryb. Díky vysokému počtu jsou si navíc jednotlivá jezírka navzájem blízká, a tím pro obojživelníky dosažitelná. Vytvářejí se tak ideální podmínky pro rozvoj životaschopných (meta)populačních struktur, ve volné krajině ubývajících.
Také suchozemské prostředí sukcesních a rekultivovaných výsypek se liší. Ať již úživností půd, či charakterem vegetace, která je zápojem i výškovou strukturou mnohem různorodější na sukcesních plochách. Na nerekultivovaných částech výsypek tak vzniká samovolně a zadarmo prostředí (nejen) pro obojživelníky daleko atraktivnější než s vynaložením nemalých prostředků v rámci rekultivací.
Při technických rekultivacích je terén zarovnán, odvodněn a případně zúrodněn navezením ornice. V horní části obrázku z Radovesické výsypky je vidět prostředí vzniklé spontánní sukcesí, ve spodní části výsledek technické rekultivace.
Odlišné podmínky prostředí sukcesních a rekultivovaných částí výsypek se odrážejí ve složení druhů, které je osidlují. Zatímco na rekultivacích najdeme spíše běžné druhy, pro sukcese jsou typické druhy vzácné a ohrožené, vázané na ubývající typy stanovišť - iniciální sukcesní stadia, nezarybněné oligotrofní vody, lesostepi či rozvolněné lesní porosty.
V souvislosti se studiem sukcese obojživelníků na výsypkách bylo zjištěno, že většina v okolí se vyskytujících druhů je schopna zejména nerekultivované plochy postupně osídlit.
Díky vhodnějšímu prostředí jsou populace většiny druhů obojživelníků na sukcesních plochách výrazně početnější než na na plochách po technických rekultivacích. Obě zmíněné výsypky patří mezi přírodovědně nejvýznamnější území na Mostecku, a to nejen z pohledu obojživelníků.
Uhelné safari
Uhelné safari otevřelo své brány poprvé před deseti lety. Od roku 2009 tedy ukazujeme veřejnosti nejen to, jak probíhá těžba uhlí, ale také to, jak pečlivě a zodpovědně se stavíme k rekultivaci krajiny. Za první dekádu nás navštívilo neuvěřitelných 26 000 lidí z ČR i ze zahraničí.
Projekt je realizován každoročně od 1. 5. do 30. 9. den v měsíci v 8 hodin ráno na měsíce následující. Prostřednictvím registračního systému si musíte termín exkurze zarezervovat a zaškrtnout políčko „školní exkurze“. Platby přijímáme převodem z účtu.
Cestou budete projíždět novodobou divočinou, tedy místy, kde stojí za to chvíli zůstat a rozhlédnout se. Kde se dříve těžilo uhlí, najdete dnes chráněné rostliny a živočichy. Start 7eko tracku je z cyklostezky Komořany - Jiřetín č. 3108. Souřadnice startu 50.5405281N, 13.5791553E.
Ve spolupráci s firmou FlyHeli.cz jsme připravili prohlídku rekultivací z ptačí perspektivy. Ukážeme vám upravené svahy a zbytkovou těžbu lomu ČSA či zámek Jezeří. První zastávkou je vnitřní vyhlídková terasa lomu ČSA, pokračuje se ke kolesovému rýpadlu KU300, které provádí dobývání uhlí na odtahové linky dálkové pasové dopravy.
Pokračujeme do Altánu, který se nachází na nejvyšším bodě vnitřní výsypky lomu ČSA, kam veřejnost zatím nemá přístup. Následuje zastávka u jezer Hedvika a Marcela, která dostala jméno po bývalých hlubinných dolech. Vznikla při rekultivaci po ukončení těžby hnědého uhlí.
Z vyhlídky vede trasa do samotného lomu Vršany, kde těží nadložní zeminy kolesové rýpadlo KU800 a pro těžbu uhlí se využívá rýpadlo KU300. Kromě těchto velkostrojů můžete sledovat i systém dálkové pásové dopravy a zakladač ZP6600, který vytěžený materiál zakládá na vnitřní výsypku.
tags: #sokolovska #mostecka #panev #historie
