Copyright © pohodanovapec.cz 
RNDr. Jiří Sádlo, CSc., (*1958), vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Pracuje v Botanickém ústavu AV ČR. Příklad moderního pohledu na krajinu propojuje biologii, ekologii a literární přemýšlení o veřejném prostoru a společnosti. Přednášky i texty hledají odpovědi na to, jak se mění naše vnímání přírody a jaký dopad mají lidské činnosti na ekosystémy, krajinu a kulturu.
Ekosystém? To jsou ta číslovaná šuplata (uvnitř je šakal, palma nebo skarabeus) a spojující šipky. Doba antropocénu znamená, že lidé se stávají geologickou silou a příroda bez člověka již není prakticky definovatelná; vše je propletené a hybridní. Výsledkem je, že tradiční rozlišení mezi člověkem, kulturou a přírodou se rozpouští; krajina se stává vším od borů po městskou krajinu a obsahuje nové lidi, přístupy a významy. A právě tato hybridita se odráží i v popisech a aktivitách občanské společnosti, které se nejednou objevují jako emergentní procesy spíše než pevné struktury.
„Podruhé emergence.“ Její podstata spočívá v tom, že nic nemá pevný tvar; výsledek se rodí z interakcí a kontextů. Pojmy jako diverzita a apeiron se v textu objevují jako dva propojené chaosy, z nichž první vzniká z druhého. V knize se popisují aktéři ve dvou rovinách: na hladině - co vidíme, a pod hladinou - to, co tvoří základní podhoubí, rhizom, které drží vše spolu a dává vznik novým strukturám. Když se odliší fungování centralizované arborescentní a decentralizované rhizomatické cesty, zřejmé je, že zlo působí pevně a hierarchicky, zatímco dobro se šíří nenápadně, skrz jednotlivé cestičky a spolupráci mnoha aktérů.
V tomto rámci autor ukazuje, že obecné dobro existuje a že jeho existence není zaručena pouze státem; skutečnou hybnou silou jsou spontánní a svobodné aktivity na okraji či na periferii, které vytvářejí nové sociálně ekosystémové vazby. Krajina se stává místem, kde se prolínají umělecké, environmentální a komunitní dimenze; není možné je vnímat odděleně, protože dohromady formují nové modely péče o krajinu a veřejný prostor.
Text rozlišuje několik klíčových rolí v rámci „cvrkotu“ aktérů: Filistrové (číslováni - obhajují veřejný pořádek a stabilitu, ale bývají konzervativní a autoritativní); Profesionálové (aktivní s podporou pravomocí, např. úřady a legislativa); Hračičkáři (civilní varianta předchozích vrstev, často hrají roli mostu mezi kulturou a komunitou). Umění pak představuje prostředek komunikace mezi lidmi a prostředek pro vyjádření a interpretaci společnosti. Umění není jen vyhrazené pro „vysoké“ formy; může zahrnout široké spektrum činností, kde se zkoumá vztah mezi společností, krajinou a kulturou.
jak vznikalo značení turistických cest
Významným tématem je také riziko kýče a ztráty autenticity v environmentálních a sociálních projektech, a nutnost udržovat kvalitu a relevanci iniciativ, aby nevyvanula jejich původní energie. Cílem je ukázat obecné dobro jako součást lidské ekologie a důležitou součást rozvoje společnosti, která zahrnuje i kulturu Vánoc či jiné obecně sdílené tradice. Krajina tak není pouze výsledkem biologické retrospektivy, ale i místem, kde se lidská činnost proměňuje v dlouhodobé environmentální a společenské procesy.
V knihách i přednáškách Sádlo propojuje jejich ústřední témata - krajinu, ekologie a společnost - s konkrétními lokálními příklady. Příkladem je procházka kolem pražského předměstí a okolí Budče na Kladensku, Vysočině, rovinách a Sudetech, kdy autor zkoumá signály v krajině, které nejsou zjevné na první pohled, ale nesou v sobě dynamiku změn. V průběhu textu se styl vyprávění střídá mezi faktografickými poznámkami a lyrickými postřehy o prostředí, které autor označuje za součást své krajiny.
Autorsky a vědecky se Sádlo zabývá fytocenologií, cenogenezí, relikty a neofyty, dynamikou krajiny v holocénu a kulturně-n naturálním vývojem, který zahrnuje pojmy jako nová divočina, suburbie a nepřírodní biotopy. Postupně se z filosofického i geografického hlediska ukazuje, jak se mění vztah člověka k přírodě a jak se vyvíjí prostředí pro humanistické i vědecké aktivity. Příkladem jsou návaznosti na výzkumné instituce, přednášky a veřejné diskuse o ochraně přírody, klimatických změnách a vztahu mezi vědou a literaturou.
V rovině místních příběhů a místopisů text zmiňuje procházky po Satalické bažantnici a dalších lokalitách; avizuje ambivalentní postoj k ochraně přírody: na jedné straně je jasné, že staré formy ochrany jsou v některých ohledech nepostačující, na druhé straně je potřeba chápat ochranu jako nástroj, který může pomáhat, avšak není zcela nahrazením autentických vztahů k místu. Rozhovory a setkání na Přírodovědecké fakultě UK a v hospodách ilustrují, jak koncepty krajiny a veřejného dobra rezonují v praxi a jak lidé skrze drobnou práci přispívají k obecnému dobru.
„Když odlišíme fungování centralizované arborescentní a decentralizované rhizomatické (Deleuze), co uvidíme? Zlo působí arborescentně, dobro chodí pěšinkama.“ - Tento postřeh slouží k reflexi organizace občanské společnosti a k pochopení, proč jsou nevládní organizace často vnímané jako potenciální hrozby, a proč je důležité chápat jejich roli jako součást dynamiky společnosti. Popisuje se také, že výsledek emergentní krajiny nelze jednoduše předvídat a že tzv. „pod hladinou“ dění zůstává klíčový základ pro celou strukturu.
V závěru se autor věnuje konkrétním otázkám: jaká je role ochrany přírody, jaké vztahy existují mezi vědou a literaturou, a jaký je dopad měnícího se zemědělství na současnou krajinu. Zpřesněný plán pro sbližování poznání a širší veřejnosti zahrnuje veřejné přednášky a diskuse na akademických půdách, stejně jako neformální setkání v hospodách a komunitních prostorech. Tato mixace formálních a neformálních ploch umožňuje široké spektrum lidí zapojit se do debaty o tom, co znamená krajina a jak ji chránit a současně zobrazit její proměny ve světě, který je neustále v pohybu.
Kniha Krajina! je rozdělena na několik volně provázaných procházek po okolí Budče na Kladensku, Vysočině, rovinách a Sudetech; obsahuje emotivní a znalostně bohaté popisy míst a vztahů k nim. Přednášky a texty zdůrazňují propojení mezi geovědeckou skutečností a literárně-intelektuální reflexí, která čerpá z osobních zkušeností a pozorování.
V závěrečné části textu se objevují konkrétní detaily o místech konání a termínech přednášek, které ukazují, že povědomí o ekologii a krajinné dynamice lze budovat prostřednictvím veřejných setkání. Tím se propojuje vědecké poznání s kulturním a sociálním kontextem, čímž autor ukazuje, že věda a umění mohou vzájemně posilovat a rozšiřovat veřejný prospěch.
Výsledný obraz je složen z mnoha vrstev: vědeckých poznatků o fytocenologii a kulturně-naturálních jevů, literárních prvků v non-fiction s prvky beletrie, a praktických popisů místních příběhů, které ukazují, jak je možné žít v měnící se krajině a jak lze veřejnost zapojit do péče o životní prostředí. Kniha a její rámec tak slouží jako průchod okolím a jako průvodce k pochopení, jak lidé a krajina spolu tvoří komplexní ekosystém, kde umění, ekologie a společnost nejsou oddělené, ale vzájemně se doplňují.
Jiří Sádlo je český přírodovědec a biolog, zabývá se fytocenologií a cenogenezí, dynamikou krajiny v holocénu a kulturně-n naturálními jevy; jeho práce zahrnuje i reflexi nových fenoménů, jako jsou nepřírodní biotopy a postkulturní krajina. Jeho texty často skládají tradiční vědecký a literární jazyk do prostoru, kde se dotýká etických a společenských otázek, jako je ochrana přírody, význam obecných dobro a rozvíjení občanské společnosti prostřednictvím okolí a veřejného diskurzu.
Copyright © pohodanovapec.cz
