Kolibříci (Trochilidae, angl. hummingbirds) jsou nejmenšími ptáky na světě. Vyskytují se pouze na obou kontinentech Ameriky, od Aljašky po Ohňovou zemi. Většina druhů kolibříků žije v tropických lesích, nejčastěji v blízkosti vody v různých oblastech Střední a Jižní Ameriky.
Díky nádhernému barevnému peří se těmto ptákům někdy přezdívá „létající drahokamy“. Zbarvení je dáno buď lomem světla ve vrchní vrstvě pera (výsledkem je světlo různých vlnových délek a barev), nebo může být způsobeno pigmenty uloženými v peru, které vytváří většinou rezavohnědé zbarvení. Při pohledu z různých úhlů se barva peří může duhově měnit, této vlastnosti se říká iridiscence.
Jak napovídá pojmenování, kolibříci fialkoví jsou převážně tmavě fialoví s temně zeleným hřbetem a svrchní stranou křídel. Krajní pera černého ocasu jsou bílá. Peří kolibříků šedobřichých je tmavě zelené, které směrem k ocasu získává modrozelenou barvu. Špičky per ve středu zužujícího se ocasu jsou bílé. Okolo očí se kolibříkům táhnou typické černé pruhy ohraničené žlutobílými pruhy, spodní část zahnutého zobáku je jasně červená.
Neuvěřitelně zajímavá je i stavba křídla. Křídla tvoří hlavně záprsní a prsní kůstky. Díky tomu může kolibřík otáčet křídlem na lopatkovém pletenci téměř do polokruhu; uspořádání dává možnost kolibříkům létat podobným stylem jako hmyz. Mají tzv. vířivý let - nemávají křídly nahoru a dolů jako ostatní ptáci, ale opisují s nimi tvar ležaté osmičky. Tento pohyb udělají 12krát až 80krát za sekundu! Tento typ letu je velmi energeticky náročný.
Na místě kolibřík kmitá až 60× za sekundu, a při svatebním letu dokáže kmitat až 200× za sekundu. Během letu vydávají jeho křídla hučivý zvuk; důvodem jsou ohebné ramenní klouby, které umožňují otáčení křídel o 180°. Díky tomu může kolibřík najednou zabočit do pravého úhlu a okem téměř nepostřehnutelně měnit směr letu.
Tipy pro vaření rýžových nudlí Farmer 3 mm
Kolibříci mají při aktivitě nejrychlejší metabolismus mezi zvířaty (s výjimkou hmyzu). Jejich srdeční tep může dosáhnout 1 260 úderů/min a dechová frekvence 250 nádechů/min. Při naprostém klidu dosahují srdečního tepu kolem 615 tepů za minutu (9× více než u člověka). Některé druhy kolibříků umějí naopak snížit tepovou frekvenci na pouhých 50 tepů za minutu, čímž šetří energii.
Tento typ letu je velmi energeticky náročný, většinu dne proto tráví ptáci sezením na větvi a trávením potravy. Nejsou schopni si dlouhodobě uchovávat energii a tak jim neustále hrozí smrt vyhladověním. Aby ušetřili vzácnou energii, během noci nebo v období nedostatku potravy vědomě upadají do stavu podobnému hibernaci (tzv. torpor). Ten samý proces se spustí, pokud teplota okolního prostředí klesne pod určitou mez.
Kolibříci jsou specializováni na tzv. nektarivorii, jejich potravu tvoří převážně nektar rostlin. To je sladký roztok, který produkují některé druhy rostlin ve svých květech, aby přilákaly opylovače. Kolibříci jsou k získávání nektaru velmi dobře přizpůsobeni, mají dlouhý úzký zobák, který je u některých druhů tvarován podle květu rostliny, na kterou jsou vázáni. Během sání nektaru je zobák jen lehce pootevřený, aby byl prostor pro pohyblivý jazyk, kterým si pomáhají.
Nektar získávají navštívením stovek květů rostlin, které však kolibříkům nedávají nektar zadarmo. Během pití se na ptákovi zachytí pylová zrna, kterými opylí další navštívený květ. Rostliny opylované kolibříky mají často červené, oranžové a zářivě růžové květy. Tyto barvy totiž nejsou dobře viditelné v UV světle, podle kterého se řídí hmyz. Ten si těchto květů „pro kolibříky“ nevšímá a tak nedochází ke konkurenci o potravu.
Jejich metabolismus je velmi rychlý, a tak denně vypijí množství nektaru odpovídající dvanáctinásobku jejich tělesné váhy. Čím se kolibříci živí? Kromě nektaru nepohrdnou ani drobným hmyzem nebo pavouky. Hmyz chytají přímo za letu, a to díky svému tvaru zobáku. Ten funguje jako pružinové hůlky.
Jak správně měřit míry pro kalhoty
Kolibříci žijí samotářsky, nevytvářejí hejna a ve skupině žije jen samice s mláďaty, dokud jsou na ní závislá. Některé druhy si hájí teritoria, která představují kvetoucí keře. Kolibříci jsou značně nesnášenliví ptáci; jsou ochotni napadnout i o hodně větší sovy či dravce a nezřídka tyto souboje končí na zemi.
Kolibříci mají zvláštní typ promiskuity: sameček si hájí rozkvetlý keř jako svoje teritorium a samička se může napít z květů až poté, co se s ním spáří. Samice kladou jedno až dvě vejce, na kterých sedí 14-23 dní, v závislosti na druhu kolibříka. Většina druhů si staví mističkovitá hnízda ve větvích stromů nebo keřů, některé druhy ho „lepí“ na listy rostlin. Kolibříci používají ke stavbě hnízda i pavoučí vlákna, kterými spojují hnízdní materiál. Pro výstavbu hnízda používají lišejníky a mechy, které k sobě připevňují pavučinami.
Kolibříci kladou nejmenší vejce ze všech druhů ptáků, ale v porovnání s velikostí dospělce jsou relativně velká. Samice klade jedno až dvě vejce, na kterých sedí 14-23 dní. Mláďata se líhnou po 12 až 21 dnech úplně holá; na rozdíl od ostatních ptáků nemají mláďata prachové peří. Vývoj a doba hnízdění se může prodloužit až na 29 dnech (záleží na hojnosti potravy).
U kolibříků existují extrémní příklady: existují druhy, jejichž vejce tvoří až 25 % hmotnosti samičky. U nejmenších druhů, například u kalypytních druhů, může být velikost samičky kolem 6 cm a váha méně než 2 gramy; vejce těchto druhů jsou tudíž velmi drobná v absolutních číslech, ale v relativním poměru k tělu jsou velmi velká. V jedné pasáži je uvedeno, že kolibřík, jehož vejce má 1/4 jeho váhy, což potvrzuje, že kolibříci kladou vejce, jež tvoří relativně vysoký podíl hmotnosti matky (až 25 %). To je přesný opak běžného očekávání, že nejmenší vejce klade pštros - pštrosí vejce jsou sice absolutně největší, ale vzhledem k hmotnosti pštrosa představují pouhé 1 % její váhy.
| Parametr | Příklady u kolibříků |
|---|---|
| Délka těla (u větších druhů) | např. kolibříci fialkoví do 15 cm |
| Hmotnost | nejmenší druhy pod 2 g; některé druhy 9-12 g |
| Poměr vejce k hmotnosti matky | až 25 % (u velmi malých druhů) |
| Doba inkubace | 12-23 dní (záleží na druhu) |
Na světě existuje asi 360 druhů kolibříků. Většinou se s nimi setkáme v tropických oblastech; v severní části Andy a Ekvádor se pyšní až 130 druhy, a to díky rozmanité krajině i podnebí. Některé druhy kolibříků migrují na velké vzdálenosti, např. kolibřík rubínohrdlý (Archilochus colubris) překoná 800 km dlouhou cestu přes Mexický záliv bez přestávky. Dokáží uletět velkou vzdálenost bez mezipřistání a migrují bez ohledu na denní dobu.
Parametry husích vajec podle plemen
Kolibříci se přizpůsobili i velkým nadmořským výškám - v Andách například kolibřík velký žije až ve 4 800 metrech. Některé druhy se vyskytují i na ostrovech (Kuba, Trinidad) a rozprostírají svá území až k hranicím Aljašky a na jih až k Ohňové zemi.
Aztékové nosili talisman vytvořený z kusu kolibříka, který symbolizoval sílu a energii. Ostrý zobák kolibříků jim připomínal boj se zbraní a také pouštění žilou. Tyto amulety byly ceněny pro zvyšování sexuální potence, energie a životní síly a také pro zlepšení bojové schopnosti svého nositele. Aztécký bůh Huitzilopochtli byl často zobrazován jako kolibřík. Také jeden z obrazců na planině Nazca představuje kolibříka.
Vědci objevili v jantaru pozůstatky pravěkého předchůdce kolibříka, které jsou staré 99 milionů let. Kolibříci jsou rekordmany v ptačí říši - mimo jiné v poměru velikosti vejce k tělu a v nejmenším známém hnízdě (velikostí podobném vlašskému ořechu). Kolibřík má vynikající prostorovou paměť a i po letech si pamatuje místo s potravou.
Tito chytří ptáčci si pamatují každé krmítko, které navštívili. Milují cukr a mohou sníst denně více než dvojnásobek svojí tělesné hmotnosti. Připravte si krmítko a do něj vyrobte vlastní směs - převařte 4 díly vody s jedním dílem cukru. Kolibříci si pamatují místo s potravou a vracejí se k němu opakovaně.
Čím dál více lidí obdivuje kolibříky pro jejich krásu, akrobatické létání a význam pro ekosystémy, proto je důležité chránit jejich stanoviště a podporovat pěstování květin či keřů, které těmto malým opylovačům poskytují nektar.