Kolik stály obědy v 70. letech v Československu?
V minulém režimu patřila většina stravovacích zařízení u nás pod státní podnik Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ). Aby nějaká restaurace výrazně nevybočovala, určoval RaJ normy. Podle nich se vařilo, používaly suroviny a dohlíželo se, aby vše bylo ve stejném jednotném množství.
Samozřejmě, byly i výjimky, třeba takové, které jsme mohli vidět ve filmu z té doby Vrchní, prchni. V dnešní době zdánlivě pohádkové nízké ceny v jídelních a nápojových lístcích byly většinou doprovázeny nevrlým číšníkem (nebo číšnicí). Pokud jste v 80. letech zavítali do některé z českých jídelen či restaurací, dostali jste často pivo natočené pod míru.
Otevírací doba podniků byla proto také jasně daná. Bodejť, když se očekávalo od většiny občanů, že budou ráno v šest hodin ve fabrice. Ponocování se nenosilo. Hospody, restaurace i jídelny za to poskytovaly služby často už dopoledne. Pracující tam mířili už brzy ráno, aby přišli na polévku.
Typická byla gulášová, dršťková, bramborová, zelňačka. K tomu muselo být pivo, někteří odvážlivci ho doplnili i rumem nebo panákem čehokoli jiného. „Fouknout“ zaměstnavatelé většinou nikomu nedávali, takže hřešit v takovém duchu bylo celkem běžné a tolerované. Jídla byla za hubičku, přesto hospodští často šidili, kde a co se dalo.
Tolik oblíbený i nenáviděný typický český „smažák“ tedy obalený eidam, se začal v nabídce stravovacích zařízení objevovat v 70. letech. Gurmáni si ho dávali s hranolkami a tatarskou omáčkou, většinově byl však nabízený s brambory.
Průměrný plat číšníka byl asi 1 000 Kč. Příjem mu navyšovala dýška, ale také různé kšeftaření. I to známe z některých českých filmů let 70.
Kdo neměl moc peněz a času, šel se najíst do bufetu, nebo automatu. Mohl si dát bramborový nebo vlašský salát se sekanou, nebo samotný pouze s rohlíkem. Své období slávy tak prožíval po několik desetiletí Automat Koruna na Můstku.
Schválně, věděli jste, že se tento známý bufet otevřel už v roce 1931? A to, jak vznikl jeho název? Když přišli k moci komunisté, automat však značně sešel.
Zdání klame. Máme tendenci si pamatovat hlavně hezké a příjemné věci, a naše vzpomínky jsou tak často růžovější, než byla skutečnost. Před těmi více než 30 lety jsme byli mladí, svěží a zdraví, mnozí jsme si ještě užívali bezstarostný život v péči rodičů a o praktickou stránku života se tolik nezajímali. A často si tak můžeme myslet, že dřív jsme se měli lépe než dnes, i když to vlastně nemusí být vůbec pravda.
Níže je uvedeno srovnání současných příjmů a cen s obdobnými položkami za socialismu v roce 1989.
Místo koruny sokol, který se dále dělí na sto káňat? I takové názvy se zvažovaly pro první československou měnu. Její vznik představoval jeden z několika zásadních kroků, na kterých začala růst ekonomika první republiky. Politicky se sice Československo zrodilo už 28. října 1918, nicméně v tom okamžiku nemělo kromě měny ani třeba celnice. K tomu všemu dostal nový stát do vínku dluhy.Těžké začátky postavené na obrovské vůli žít. Tak by se asi dala charakterizovat rodící se prvorepubliková ekonomika.
Hledání náhradních trhů znamenalo pro sotva se rodící ekonomiku obrovskou zátěž. Jak citoval českého ekonoma Vladimíra Benáčka magazín Euro, vývoz do Rakouska a Maďarska klesl ze 44,2 procenta z celkového vývozu v roce 1920 na 9,2 procenta v roce 1937. Ztráta trhů se promítla i do ztráty ekonomického výkonu českých zemí, který byl v prvních letech po válce oproti nejlepšímu roku za monarchie (1912) nejméně o pětinu nižší.
Největšími partnery v zahraničním obchodu tak i po osamostatnění země zůstávaly Rakousko a Německo. Zhruba 40 procent objemu zahraničního obchodu se realizovalo právě s těmito dvěma zeměmi.
Stát minusový rozpočet dostal do vínku. Největší zátěž představovala skutečnost, že mezi nástupnické státy Rakousko-Uherska, tedy Československo, Polsko, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Itálii se musely rozdělit rakouské válečné a předválečné státní dluhy. A ty se rozdělovaly zvláštním způsobem, podle výnosu daní. Jenže na území Československa se vybralo 70 procent daní, takže na nás padlo i 70 procent rakouského státního dluhu.
Pozdější prezident Edvard Beneš však dokázal postupně Československo těchto závazků zbavit. Ostatně sousední země také přestaly své dluhy platit.
Světlý ležák s obsahem cukru: Svijanský Máz 11
Když totiž Československo vzniklo, většina tratí a silnic vedla ze severu na jih směrem do Vídně. Skoro všechno šlo touto klíčovou osou. V Předlitavsku byla nejvýznamnější Severní dráha císaře Ferdinanda, která spojovala Halič, kde byla ropa, ostravsko-karvinský revír, kde bylo uhlí, Vídeň a rudné doly směrem na Budapešť.
Ustálení na zemi však neznamenalo, že byly vyřešeny všechny spory. Trvaly územní tahanice s Polskem, Maďarskem i Rakouskem a nároky vůči Německu. Nic nebylo jasné a čekalo se na mírovou konferenci.
Zmíněná reforma probíhala okolkováním rakousko-uherské měny, a to přes noc a v přísném utajení. Třetího března uzavřelo vojsko hranice a zastavilo veškerou dopravu zboží i lidí, včetně poštovního styku s cizinou. Cílem bylo zabránit dovozu rakouské měny z dalších nástupnických států Rakousko-Uherska.
Ve skutečnosti nešlo jen o prosté oddělení nové československé měny, ale o regulérní měnovou reformu. Na staré rakousko-uherské bankovky se lepily kolky a rázem z nich byly koruny československé. Cílem bylo zároveň stáhnout z oběhu až 80 procent oběživa. Každý člověk mohl směnit jen určitou část peněz. První dva tisíce rakouských korun si mohl každý nechat ze sta procent okolkovat na české. Z částky mezi dvěma až deseti tisíci to byla již jen polovina a z částky vyšší už jen čtvrtina. Zbytek byl zadržen jako nucená půjčka státu, úročená jedním procentem se splatností 30 let.
V průměru tak stokoruně odpovídaly tři dolary nebo osm korun se rovnalo jedné německé marce.
Jenže to ještě neznamenalo, že by se změnilo přesvědčení těchto lidí. Mnozí stále věřili, že je Pařížská mírová konference připojí k Rakousku a z toho důvodu němečtí podnikatelé drželi peníze ve Vídni. V Praze se mezitím tajně připravovala měnová reforma, která se pak provedla ze dne na den. Ti, co měli peníze na území Československa, je mohli bez problémů vyměnit, ale ti, co je měli za hranicemi, je měli znehodnocené a vyměnit je nemohli.
Dalším zásadním krokem v cestě k samostatné ekonomice, který se uskutečnil také zjara 1919, bylo vytvoření celní hranice. Ale ani tohle samostatné celní území a samostatná měna ještě neznamenaly, že stát ovládl československou ekonomiku. Stát řešil několik dalších věcí naráz.
Tou první byla nostrifikace, která znamenala přenos sídel velkých společností, průmyslových a obchodních podniků, akciových společností a velkých společností s ručením omezeným z Vídně nebo Budapešti na území československé republiky. Důvod nostrifikace byl primárně ekonomický, společnosti platily část daní tam, kde měly sídlo.
JAK SE JEZDILO NA DOVOLENOU ZA SOCIALISMU
Ministerstvo průmyslu, obchodu a živnosti je potom vyzývalo k nostrifikaci, tedy k přenosu sídla. Stanovilo také pokyny, jak se měly společnosti chovat.
Nostrifikace byla spojena ještě s repatriací akcií. Šlo o to, že především na vídeňské burze, ale třeba i v Berlíně nebo Budapešti si české banky nakupovaly akcie českých firem. Jinými slovy repatrioval se kapitál domů.
Zemi sužoval hlad, nedostatek, špatné zásobování po válce, touha po vyšších mzdách a po lepším bytí.
Ani při hospodářské krizi, ani za druhé světové války, ani v 50. letech nebyla podle pamětníků chudoba tak tíživá, jako v prvních dvou letech Československa. Jídla bylo málo a vydávalo se jen na lístky. Bujel černý obchod, na všechno se stály mnohahodinové fronty. Maso se nesmělo jíst ani prodávat v pondělí, středu a pátek, později už jen v pátek. Například v dubnu 1919 tak připadalo 42 dkg masa na člověka na měsíc. Výjimkou byla parlamentní jídelna.
Potravinová nouze dala vydělat nenáviděným keťasům. Samotné slovo keťas pochází z německého výrazu Kettenhändler, což znamená „řetězový obchodník“ neboli překupník. A právě na ty zacílil Rašín novou daň z přírůstku majetku za války.
Zvláštní sociální skupinou za války byli zemědělci. Ti byli na jednu stranu pod obrovským tlakem, na druhé straně ovšem také na válce vydělávali, především ti velcí. Potravinová nouze dala vydělat těm, co měli zdroje.
Keťasové byli nenáviděni a například mezi 21. a 23. květnem 1919 chodily po pražských ulicích tisícihlavé zástupy dělníků a „vodily obchodníky k šibenicím, nutily je vkládat hlavu do smyček a slibovat, že nebudou předražovat zboží.“
Na druhou stranu v první republice docházelo i ke značným pacifikačním aktivitám státu. Vedle zkrácení pracovní doby na osm hodin krátce po vzniku republiky, přišlo třeba i povinné pojištění nebo byla zavedená podpora v nezaměstnanosti ve výši čtyř korun na den nebo korunové příplatky pro rodinné příslušníky.
