Copyright © pohodanovapec.cz 
Pohled na Leonardovu Poslední večeři je pohledem do tváří těch, které si Leonardo našel mezi obyvateli Milána. Neznáme jejich jména ani jejich životy, jejich ctnosti ani neřesti. Zemřeli před pěti staletími a jejich těla se rozpadla v prach, ale v díle velkého umělce jejich podoba stále trvá.
Kristova poslední večeře před smrtí se pro jeho stoupence stala ustavujícím činem, syntézou jeho evangelia a posvátnou závětí. Jejím základem byla pastýřská slavnost starověkých kočovníků na počátku jara, předtím, než se rozešli se svými stády na pastviny. U starozákonních Židů se stal náplní jarního svátku Pesach, který se slavil 14.nisanu dle židovského kalendáře a odpovídal našim velikonocům.
Původní obětní hostina pastýřů se proměnila ve vzpomínku na samotný vznik židovského národa. Ten svůj počátek nacházel v příbězích semitských otroků, kteří utíkali z otroctví v Egyptě do pouští na Sinajském poloostrově a tam se z nich formovaly prapočátky židovkého národa. Hostina byla symbolickým opakováním jídla, které dle podání dávní otroci jedli ve spěchu v noci před svým útěkem z Egypta. Na poušti pak vznikaly základy jejich náboženství. Pesach se u věřících Židů slaví dodnes.
Hostina se nazývá seder, slaví se v rodinách, její rituál má 15 částí a ty se opakují každoročně v neměnném pořadí. Je to pásmo modliteb, zpěvů, čtení a vyprávění, přitom se jí nekvašený chléb, pečeně z beránka, salát z bylin a čtyřikrát se pije víno z poháru. Kristus zajisté ve svém životě slavil seder mnohokrát, v mládí ve své rodině, později se svými učedníky. Ale ten poslední před jeho smrtí měl být zcela výjimečný. Měl se stát trvalou památkou na jeho působení, měl zakládat neviditelné duchovní společenství mezi ním a těmi, kdo v něj uvěřili.
Proto vyňal a požehnal dva prvky z tradičního rituálu pesachové hostiny: chleba a víno. Slova požehnání, která Ježíš nad nimi pronesl, nemůžeme přesně znát, protože byla vyslovena v jeho mateřské řeči, a tou byla dnes vymřelá semitská aramejština. Celý Nový zákon byl po jeho smrti psán antickou řečtinou. „Túto estin to sóma mú. Túto estin to haima mú.“ - „Toto je mé tělo. Požehnání chleba a vína se stalo základním kamenem křesťanské bohoslužby.
Díla Caravaggia: Večeře v Emauzích a Nevěřící sv. Tomáš
Jak se křesťanství šířilo světem různých národů a kultur, tak se rozvíjela i vnější podoba tohoto obřadu. Ten dostal jméno Večeře Páně, v katolické tradici mše svatá. Ta se postupně stávala společnou bohoslužbou, byla doplňována dalšími modlitbami, čtením z bible, zpěvy, a to vše se spojovalo s krásou křesťanských chrámů a vznešeností obřadu. Je tomu tak dodnes. Pravda, pro člověka, který sám není věřící, bohoslužba v kostele sotva asi připomíná posvátnou hostinu.
Leonardo zobrazil Poslední večeři jako hostinu v renesančním paláci. Rozumím jeho pojetí, ale pro mne tím nejvěrnějším obrazem Večeře Páně byla ta, kterou jsem prožíval v dobách normalizace v tajných kroužcích kolem otce Josefa Zvěřiny. Tento kněz, vězněný v dobách okupace i v 50.letech a stále sledovaný StB, neztratil odvahu ani tehdy, když po podpisu Charty 77 mu byla zcela zakázána kněžská činnost.
Porušení zákazu byl tehdy trestný čin. Přesto se nebál po celé republice shromažďovat kolem sebe skupiny mladých věřících, spoléhal na jejich mlčenlivost a v soukromých bytech pro ně pořádal přednášky o teologii, o bibli, o filosofii. Nejlépe se k tomu hodily byty v panelákových sídlištích, kde při troše opatrnosti riziko prozrazení nebylo tak velké. Měl jsem to štěstí, že sám jsem do jednoho takového kroužku patřil. Scházeli jsme se jednou měsíčně v různých městech: Ostrava, Olomouc, Opava, Přerov atd. Vrcholem každého setkání byla mše svatá.
Byli jsme v obývacím pokoji, otec Zvěřina v civilním šatu seděl u stolu, my jsme seděli na židlích, na pohovkách, na oknech, nejčastěji na zemi. Scházelo se nás kolem dvaceti až třiceti, znali jsme se obvykle jen křestními jmény. Společně jsme naslouchali čtení úryvku z bible a jeho výkladu. Zpívat nebylo možné. V tichu jsme pak vyslechli slova eucharistické modlitby, kterou byly požehnány hostie na misce a víno v kalichu, při modlitbě Otče náš jsme všichni spojili své ruce, nakonec z rukou kněze jsme přijímali hostie a z jednoho kalicha pili víno. Společně, ale každý svým vlastním způsobem, jsme prožívali mystérium, které je na Leonardově obraze.
Když setkání skončilo, opatrně jsme se po jednom rozcházeli. Jako v minulosti tak i v budoucnu se podoba Večeře Páně bude různě proměňovat, tak jak to bude odpovídat vývoji lidského myšlení a lidské kultury. Vždy však to bude odraz té původní ustavující Kristovy Poslední večeře.
Tabulka: Srovnání Pesach a Večeře Páně
| Aspekt | Pesach | Večeře Páně |
|---|---|---|
| Původ | Starověká pastýřská slavnost, vzpomínka na exodus z Egypta | Kristova poslední večeře s učedníky |
| Náplň | Modlitby, zpěvy, čtení, vyprávění | Modlitby, čtení z Bible, zpěvy |
| Prvky | Nekvašený chléb, beránek, byliny, víno | Chléb a víno |
| Význam | Vzpomínka na vznik židovského národa | Památka na Kristovu oběť a založení duchovního společenství |
Nástěnná malba se odlišuje od ostatních malířských oborů zejm. materiálem, technikou a možnostmi monumentálního projevu, danými spojením s architekturou. Materiálem nástěnných maleb je zdivo, omítka a barva. Lze předpokládat, že na území Českých Budějovic našla nástěnná malba uplatnění jako tradiční umělecký obor záhy po dokončení prvních zděných objektů.
Nejstarší dochovanou nástěnnou malbou v Českých Budějovicích je malovaný konsekrační kříž na severní stěně kněžiště kostela Obětování Panny Marie. Jeho vznik lze spojovat s předpokládaným prvním svěcením kostela (1274). Do období před 1300 je datován ještě fragment postavy biskupa a nápisy v gotické majuskuli v místnosti, do které se vstupuje v severozápadním koutu ambitu bývalého dominikánského konventu.
Mimořádně významná je starší vrstva nástěnných maleb po 1350-1360 v nice příčné lodi kostela Obětování Panny Marie. Námětem těchto maleb je tzv. Svatá konverzace: Madona s Kristem, donátor, svatý Dominik a dvě blíže neurčené světice. Obraz je namalován technikou al secco, mastnou temperou a je technicky i výtvarnou kvalitou srovnatelný s tvorbou soudobých umělců dvorského okruhu.
Četnější jsou doklady nástěnných maleb z doby kolem 1400. V kostele Obětování Panny Marie se z tohoto období mj. dochoval monumentální obraz svatého Kryštofa, obraz se svatým Jiřím, Zvěstováním Panny Marie a svatou Dorotou a obraz Piety mezi svatou Kateřinou a svatou Barborou.
Z této doby jsou také poprvé doloženy nástěnné malby ze světského prostředí, a to fragment erbů a figurálního výjevu z interiéru domu č. 17. na náměstí Přemysla Otakara II., dále malby na průčelí domu č. 1 na rohu Piaristické ulice a náměstí Přemysla Otakara II. (svatý Kryštof, Klanění tří králů a Jízda tří králů) a v interiéru domu č. 30 na náměstí Přemysla Otakara II. (Klanění tří králů). Nástěnné malby z doby kolem 1400 se vyznačují vysokou výtvarnou kvalitou, inspirovanou tzv.
Městské knihy uvádějí v období kolem 1400 jednoho trvale usazeného malíře. Vzhledem k předpokládané poptávce po malířských pracích všeho druhu lze uvažovat i o činnosti hostujících malířů. Nálezy v areálu dominikánského konventu nasvědčují, že jako malíři mohli být činní také někteří z členů dominikánského řádu. V době pozdní gotiky, 1496, byl ve městě ustaven cech zlatníků a malířů.
V písemných pramenech se poprvé objevil větší počet jmen malířů, z nichž někteří jsou uváděni jako autoři nástěnných maleb. O zvýšené aktivitě v nástěnném malířství svědčí také narůstající počet většinou fragmentárních nálezů v interiérech i exteriérech městských objektů (např. Česká ulice č. 28). Gotické cítění přetrvávalo ještě v renesanční době, což dokládají malby v kostele svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele (svatý Florián, svatý Václav, Madona, Judita s hlavou Holofernovou, Poslední večeře), v ambitu někdejšího dominikánského konventu (alegorie vztahu Starého a Nového zákona) a v interiéru domu v Široké ulici č. 25 (kolem 1565).
Stylově již vyzrálejším renesančním projevem jsou nástěnné malby v interiérech domu Piaristické ulici č. 1, autenticky datované (1610), nástěnné malby v domě v Krajinské třídě č. 26 a figurální a ornamentální nástěnné malby v interiéru domu č. 11 na náměstí Přemysla Otakara II. (začátek 17. století). I u maleb z počátku 17. století lze v ornamentech i figurálních motivech zaznamenat gotické prvky. Průzkumem byly doloženy také renesanční nástěnné malby na fasádě domu č. 17 na náměstí Přemysla Otakara II., dochované jen ve fragmentech.
Barokní nástěnná malba je ve městě zastoupena zejm. díly F. J. Prokyše (kostel Nejsvětější Trojice) a hostujícího Jana Adama Schöpfa (1702-1772): historická radnice, boční kaple v kostele svatého Mikuláše, kaple Smrtelných úzkostí Páně. Klasicistní figurální a ornamentální nástěnné malby z přelomu 18. a 19. století jsou průzkumem doloženy v interiéru domu č. 1 v Biskupské ulici.
V 19. století nenašla nástěnná malba ve městě výraznější uplatnění. Zájem o ni se probouzí koncem 19. a na počátku 20. století s potřebou výzdoby historizujících architektur (např. interiér Hardtmuthovy vily, fasáda domu v Hroznové ulici č. 1) a zejm. při výzdobě interiérů nových kostelů v tzv. beuronském stylu (kostel Růžencové Panny Marie, kostel Božského srdce Páně, kostel svatého Jana Nepomuckého).
PRAHA | Národní galerie Praha obohatila svou výstavu Falza? Falza! o exkluzivní exponát - nejznámější padělek v dějinách malířství - Emauzští učedníci z roku 1937 od Hana van Meegeren. Obraz Emauzští učedníci zakoupilo roku 1938 Museum Boijmans Van Beuningen jako pravé mistrovské dílo Johannese Vermeera. Odborníci na holandskou malbu 17. století se tehdy nechali slyšet, že se jedná o chybějící článek mezi umělcovými historickými a žánrovými kusy; o dílo, které podle nich Vermeer namaloval pod vlivem caravaggismu.
Během soudního procesu krátce po druhé světové válce se Han van Meegeren přiznal, že všechny tyto obrazy pocházejí od něj. Spolu s tímto obrazem výstavu doplnila další jedinečná zápůjčka, tentokrát z tuzemské soukromé sbírky. Jedná se o kopii Emauzských učedníků od malíře Josefa Steinera (1910-1981). Steiner pracoval pro rod Sternbergů a kopii vytvořil podle domnělého originálu ze 17. století.
Po druhé světové válce se však ukázalo, že předloha Emauzští učedníci, považovaná za dílo holandského malíře Johannese Vermeera van Delft, je ve skutečnosti padělkem od Hana van Meegeren. Jde tedy o kuriózní kopii falza, kterou nechal namalovat hrabě Jiří Sternberg (1888-1965), jenž byl velkým Vermeerovým obdivovatelem. Výstavu Falza? Falza! můžete navštívit ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí až do 1. května.
Dne 16. března vzpomínáme letos již páté výročí úmrtí mého otce, akademického malíře Miroslava Rady. Váš sbor vždy považoval za svůj mateřský sbor, i když větší část svého života byl oficiálně členem sboru sousedního, Vršovického, protože od svých 23 let ve Vršovicích bydlel. Táta byl součástí vinohradského sboru již od dětství. Konfirmován byl spolu se silnou generací vyrůstající pod péčí br. faráře Jerie a ve sboru zůstal až do dospělosti, kdy se z vinohradským sborem založené dceřiné kazatelské stanici stal regulérní vršovický sbor, který později rekonstruoval bývalou hospodu na rohu ul. Charkovské a Černomořské. Právě tam v době normalizace za farářování vikáře M. Otřísala (syna vašeho faráře B. Otřísala) chodila i mládež z Vinohrad.
Podle tatínkova návrhu bylo realizováno barevné řešení fasády i výmalby vestibulu vašeho sborového domu i kostela a také sborové místnosti v prvním patře, kterou zdobil mnoho let. Do svého důvěrně známého prostředí ve sborovém domě v Korunní 60 se táta vrátil těsně před Sametovou revolucí díky své iniciativě kolem Galerie Genesis v suterénních prostorech vašeho sborového domu, kde již v roce 1989 proběhla první výstava. Této galerii M. Rada věnoval mnoho svého času.
Za sedmileté existence galerie pod jeho obětavou, zcela nezištnou, kurátorsko-manažerskou činností byla v galerii téměř každý měsíc nová výstava. Snažil se umožnit vystavovat umělcům komunisty diskriminovaným, ale i mladým, talentovaným, z křesťanské ekumeny i mimo ni. Na vernisáže přicházelo pravidelně přes sto lidí (!). V rámci výstav se začaly pořádat i hojně navštěvované literárně-hudební večery.
Když zkraje 90. let v rámci restitucí přišel ve svých cca 65 letech o ateliér, bratr farář J. Dus mu v nouzi nabídl uprázdněný ateliér v posledním patře sborového domu. To bylo velmi důležité, protože nejen že by neměl kde tvořit svá velká díla, ale neměl by ani kde v krátké době deponovat již hotové obrazy a malířský materiál. Nabídku tedy přijal s velkou vděčností a téměř denně tam od té doby maloval a tvořil.
Později mi nabídl možnost sdílet ateliér s ním. Byly to nádherné časy, kdy jsme vnímali porevoluční svobodu. Každé ráno jsme spolu pěšky natěšeně spěchali do Korunní, kde v osm hodin začínala pravidelná ranní pobožnost, kterou připravoval farář M. Dus a účastnili se jí např. M. Kadlecová, P. Coufal, D. Bružová, a další.
Dům se otevíral veřejnosti: V kostele se kromě bohoslužeb konaly koncerty a nahrávání vážné hudby, v suterénu vznikla zmíněná Galerie Genesis a „Chobotova“ skautská klubovna, v přízemí se usídlilo papírnictví Manekin bratra Novotného, kancelář Evangtour bratra Mikoláška (nyní tam sídlí fa Sevendesign) a Domovinka (nyní tam sídlí Diakonie Dobroduš) a později i Obchůdek Jednoho světa pod vedením sestry farářky V. Lukášové (dnes ho vede M. Jelínková); v podkroví začaly fungovat projekční ateliéry: Genesis bratra Ing. arch. Pospíšila a Habena bratra Ing. arch. Špačka a Veselého.
Lidé se najednou srdečně zdravili, povídali si, rádi se viděli. Ještě musím vzpomenout na naši milou usměvavou paní sousedku, malířku Růženu Říčanovou - Tikvovou, římskou katoličku, která se ale občas objevovala při různých příležitostech i ve vašem kostele. S tátou jsme po pobožnosti celý den malovali, někdy si oběd přinesli z domu, jindy si zašli do restaurace nebo si cestou koupili buřta či syrečky, máslo a housky. Později, když táta pracoval na Vinohradském cyklu, začala ho sužovat artróza kolenou. Přesto, sice pomaleji, ale vytrvale, denně chodil do vinohradského ateliéru, stoupal do nejvyšších pater bez výtahu a maloval. neprospěly. V noci ho budila bolest a ve dne bolel každý krok, proto jsme dali vale restauracím a začali se odbývat instantní polévkou.
Vpodvečer jsme pak spolu Hradešínskou ul. O Vinohradském cyklu a jednotlivých obrazech se psalo v Hroznu 2010, když se připomínalo desáté výročí. Tak jen krátce: Po tři roky tatínek maloval pět rozměrných obrazů na téma Starého a Nového zákona. dost jsme se díky relativně časté manipulaci s nimi nadřeli. Jen díky své úžasné vizuální paměti a představivosti mohl malíř úspěšně celé dílo vytvořit, když obrazy díky jejich rozměrům neviděl při práci v plánované kompozici a střední, téměř 7 m vysoký obraz musel malovat po částech, protože se vcelku nevešel do ateliéru. Až teprve v r. 2000, po jejich nainstalování v kostele, spatřil prvně celý komplet.
Velmi náročná byla i montáž a instalace obrazů před Velikonocemi v r. 2000; vše jsme úspěšně zvládli společnými silami, hlavně ale díky přítomnosti a rukám zkušeného praktika statika Ing. arch. M. Špačka. Asi nejnáročnější chvílí bylo umístění prostředního deskového obrazu na své místo na kazatelnu. Jeho jednotlivé díly se montovaly v horizontální poloze na dřevěné trámky; obraz váží cca 250 kg. Jako známé sochy MOAI se nejprve musel postavit a potom kývavým pohybem pomalu „dokráčet“ k čelní zdi.
Pak nastal nejnapínavější moment, kdy se tento „kolos“ musel vynést v nakloněné poloze po schůdcích na kazatelnu, což se za velkého úsilí přítomných 8 lidí (obraz vyvíjel velkou páku) nakonec podařilo. Všichni jsme se pak shodli na tom, že v jeden moment jsme si mysleli, že se nám snad zlomí páteř… V ateliéru pak tatínek stejným způsobem maloval i svůj největší obraz, „Velké pašije“ (7,5x3,5 m), složený ze sedmi dílů, dokončený v r. 2009.
Táta svým životem a tvorbou obohatil a inspiroval množství lidí u nás i v zahraničí, což ostatně dokládala i jeho neskutečně široká poštovní a telefonní komunikace. Žijeme obklopeni jeho nádhernými obrazy a bravurními kresbami (jako i řada rodin a soukromých sběratelů u nás i v cizině). Zůstává s námi i prostřednictvím zpěvníků Buď tobě sláva, Zpívejte s námi, Haleluja amen, nebo prostřednictvím knih Luďka Rejchrta Slunce svítí všem, Taková dlouhá cesta a v mnoha a mnoha dalších publikací, jež ilustroval.
Pro zajímavost připomínám, že jeho obrazy a realizace můžete shlédnout v Praze ve sborech na Jarově, u Klimenta, v Kobylisích, na Vinohradech v Korunní 60, u Metodistů v Ječné ul., v ŘKC barokním kostele sv. Mikuláše na Vršovickém nám. V mimopražských sborech a kostelích má realizace např. V posledních letech, když už nemohl téměř chodit, maloval v malém ateliéru mého bratra Vojtěcha, který je jen o patro výš než byt; když mu nohy vypověděly službu docela, kreslil a maloval už jen menší věci doma v polohovacím křesle? Tatínek, akademický malíř Miroslav Rada, byl opravdu bytostně spjatý s vinohradským kostelem.
V r. 2000, pod svými čerstvě odhalenými obrazy, se účastnil mé svatby a pod těmito obrazy jsme, jak mnozí víte, uspořádali i poslední rozloučení s ním samým, 25. 3. 2017.
Jan Zrzavý 5. 11. 1890 (Okrouhlice) - 12. 10. 1977 (Praha) - český malíř a grafik - významný představitel české výtvarné avantgardy 1. poloviny 20. století - spoluzakladatel skupiny SURSUM, člen SVU Mánes a Tvrdošíjných. Školení: žák Karla Reisnera, Františka Ženíška a F. Županského - Uměleckoprůmyslová škola v Praze (profesor Emanuel Dítě ml.), byl vyloučen.
Copyright © pohodanovapec.cz
