Copyright © pohodanovapec.cz 
Naběračka na polévku patří k základním nástrojům v každé domácnosti; její podoba i pojmenování se však v průběhu dějin i v různých regionech výrazně lišily. Polévky byly po staletí běžným pokrmem a naběračka jako nástroj sloužila k jejich servírování od prvních dob, kdy lidé vařili tekutá jídla. První polévky připravovali pravděpodobně naši předkové již v době kamenné! Polévkami plnili své misky staří Římané, Řekové, Egypťané, obyvatelé dávné Byzance a samozřejmě řada asijských národů.
Celá staletí bývaly polévky „hubeným“ jídlem chudých. Za určitých podmínek však plnily i roli léčebných prostředků napříč společenskými vrstvami. Populární byly především u rekonvalescentů. Zatímco v době kamenné probublávala masová polévka v měchu obloženém žhavými kameny, starověké národy již používaly některé druhy zeleniny a koření.
Husté i „vodovější“ polévky u nás tradičně patřily do jídelníčku chudších vrstev, často bývaly jediným teplým jídlem dne. Na českém středověkém jídelníčku se nejčastěji objevovaly polévky ze zelí, mrkve a luštěnin. Moukou se zahušťovalo jen výjimečně. Velmi populární bývala například výživná polévka z propasírovaného sýra či tvarohu, svátečněji se vařily masové vývary, které patřily mezi tradiční pokrmy nemocných a žen po porodu. Značné popularitě se těšila pivní polévka, jež se považovala za léčivou a „ordinovala se“ v podobných případech jako vývary. (Pivo bylo v té době skutečným „živým nápojem“ plným enzymů, vitamínů a minerálů.) Nejproslulejší tuzemskou polévkou chudých byl „oukrop“ - jednoduchá česnečka připravená přelitím krajíce chleba s česnekem horkou vodou.
Tímto souborem obecných a nářečních synonym je dán základní obsah první rukopisné mapy Českého jazykového atlasu, do níž jsou již vneseny údaje též z městské sítě. Výsledný obraz - rozšíření a konkurence běžných i nářečních podob názvů pro jeden ze základních kuchyňských nástrojů - je pozoruhodný po více stránkách a přináší zejména nové poznatky i k hodnocení jednotlivých pojmenování.
Dnešní slovníky udávají jako základní označení našeho nářadí bez rozdílu podoby sběračka i naběračka; i u Jungmanna je vedle naběračky uváděna sběračka, v psaní zběračka. Navíc je tu heslo šu[219]fán (s dlouhým zakončením) se zajímavým dokladem z Komenského Januy (Brány jazyků): šuffanem (měchačkou) vráží. Ve slovenštině jsou obdobné názvy naberačka, zberačka (spíše pro označení drátěné naběračky) a lidové žufaňa, žufanka.
Detailní průvodce: Naběračka na vejce Ferdinand
Ve staré češtině znamenala naběračka ženu, která nabírala volány šatů (lat. vestiplica); podobné činitelské významy ‚žena nabírající nebo sbírající‘ mají slova naběračka, sběračka i v dnešním jazyce; mohou ovšem označovat též jiné nářadí ke sbírání či nabírání než kuchyňské.
Etymologicky i věcně se mezi sběračkou a naběračkou jeví rozdíl: první je nástroj na sbírání z povrchu - např. smetany z mléka (tak určuje např. Jungmann), druhá na nabírání či vybírání z celého obsahu nádoby. Celokovová nebo drátěná sběračka a naběračka se však dnes již v běžném úzu od sebe výrazně nerozlišují.
S představou nabírání souvisí svým původem i název šufan, šufánek, často též žufan, žufánek (v hanácké podobě šôfan atd., jednou doloženo i šefánek, nikdy však s délkou šufán). Tyto podoby jsou charakteristické pro středomoravská a východomoravská nářečí. Lze je vyvodit ze středohornoněm. schuofe(n), ‚nádoba na čerpání, náběrka‘. Podoby s počátečním ž jsou soustředěny na severu a jihu moravského území a též na Slovensku, v přejetích z němčiny se s takovým střídáním neznělých a znělých setkáváme častěji.
Pro slezská nářečí je charakteristické označení velká lžíce (velka łežka ap.) na středním Opavsku a dvojice přejetí fornefla // forlefla na Ostravsku a Těšínsku a šeblefla (šepłežka, šeplefka, šepkela aj.) na okrajovém Opavsku i na Hlubčicku za hranicemi ČSSR. Podoba velká žíce ap. se vyskýtá porůznu i v Čechách, zvlášť při severním a západním okraji tradičního nářečního území a na Táborsku.
V základě však pozorujeme i zde dostředný vývoj: převážila velká łežka a její obdoby v přejatých výrazech typu forlefla (z něm. Vornlöffel či Fülleffel?) popř. šeplefla (specifikační motivace ‚čerpání‘ je u tohoto posledního typu shodná jako u čes. naběračky a mor. šufánku, se slezskou oblastí však zůstává spojen základem -lefla ‚lžíce‘).
Zbavte se kyselé chuti v polévce: Jednoduché triky
V nadnářečním úzu převládají zřetelně obě základní synonyma - sběračka a naběračka. Přitom v Čechách je to hlavně sběračka, příp. její obměny, na Moravě a ve Slezsku se vedle starších domáckých názvů již od dřívějška prosazuje spíš naběračka. Ještě výraznější je to v nové vývojové vrstvě v městské mluvě, a zejména u mládeže.
Na střední a východní Moravě tu byla zjištěna jen nabíračka, na západním okraji od Slavonic k Šumperku zase jen sběračka. Zvlášť zajímavé jsou výsledky městského výzkumu v Čechách, kde celý jihozápad vykazuje dosti často podobu naběračka, zpravidla spolu se sběračkou, která zato výrazně převládá v centru a v severozápadním pohraničí.
Na Moravě se vedle pronikající naběračky drží i u mládeže též starší krajové názvy šufan // žufan, a to i v jižním a severním pohraničí; podoba fornefla, omezená na mnohem menší oblast, se však vyskytne spíš jen u staré městské generace. Celkový mapový obraz s údaji z 415 venkovských a 52 městských bodů obsahuje samozřejmě mnohem víc detailně rozvrstvených údajů důležitých pro posouzení vývojové situace všech uvedených názvů.
Upozornili bychom ještě rádi i na čistě nářeční problematiku obměn názvu sběračka v Čechách. V celé severovýchodní půli země, zhruba od čáry Rakovník - Benešov - Jihlava, je běžná podoba sbíračka // sbiračka, která vychází ze starého vyrovnání délky v základu slova se slovesem sbírat (ojediněle je takto dokládána i naběračka).
Ve východočeském Polabí žije též podoba sběračka, která může být i zbytkem starší východočeské normy bez jotace ve skupinách bě, pě, ve (bežet, pešky, vež). V podobě žberačka však vystupuje skupina -be- i na Chodsku a na severozápadočeském okraji od Manětína k Lounům a též u Lanškrouna, takže je tu třeba zároveň počítat s vlivem právě této obměny, vzniklé nejspíš připodobněním k výrazu (d)žber: podoby žberačka, žběračka a řídce i žbíračka jsou totiž zastoupeny porůznu po většině českého vnitrozemí a změna sb- v žb- není jinak v češtině doložena, zato však počáteční skupina žb- působí velmi nápadně právě v trojici jmen nádob žber, žberačka, žbán.
Recept na hovězí polévku s hrudím
A na závěr ještě jedna poznámka. Jména řemeslných nástrojů a součástí bytového vybavení bývala dříve hojně přejímána z němčiny. Potud takovéto názvy mezi názvy sběračky nepřekvapí, zaujme však jistě pestrost jejich obměn, s níž si ostatně nezadají ani obměny základního českého sběračka.
Naběračky, podobně jako další kuchyňské náčiní, patří i do oblasti sběratelství, kde je možné sledovat tři hlavní hodnotové osy: historickou (věk a období výroby), materiálovou (dřevo, kov, smalt, stříbro, porcelán) a estetickou (dekorace, tvar, ozdobné prvky). Polévka je velmi variabilní pokrm, lze ji připravit z jakýchkoliv surovin; podobně variabilní jsou i naběračky - od prostých užitkových až po dekorativní kusy určené k slavnostní tabuli.
Sběratelé oceňují především unikátní materiály a zpracování: postříbřené nebo stříbrné naběračky, staré mosazné či měděné formy, smaltované kusy s dekoracemi, i naběračky zdobené porcelánovými rukojeťmi. Celokovová nebo drátěná sběračka a naběračka se však dnes již v běžném úzu od sebe výrazně nerozlišují.
Čištění a údržba závisí na materiálu: kovové a postříbřené naběračky vyžadují jiné postupy než dřevěné nebo porcelánové kusy. Čištění a údržba jsou důležité pro zachování hodnoty sbírky. U starých kovových kousků zvažte restauraci nebo konzervaci, aby se předešlo dalšímu poškození.
V Evropě vznikaly i noblesnější polévkové speciality; polévky z ryb či hořčice, husté bohaté vývary a nově i polévky s nudlemi. Po objevení Ameriky přibyly nové polévkové ingredience; kupříkladu kukuřice, rajčata a aromatická koření. Mezi velké milovníky polévek patřil kupříkladu Ludvík XIV., proslulý král Francie a slunce. Ludvík polévky zbožňoval a byl prý schopen sníst několik misek najednou.
Norové milují rybí polévku, Nizozemci hrachovou. Němci nedají dopustit na své husté zeleninové eintopfy a studené ovocné polévky. Zatímco Chorvaté upřednostňují čiré vývary, Španělé milují vývary husté a bohaté. A když vývar dojde, pochutnají si na studeném gaspachu z čerstvé zeleniny. Zajímavé jsou gurmánské zvyklosti Gruzínců, kteří vaří speciální polévku z mléka a česneku. Kapitolou sama pro sebe jsou vietnamské a thajské polévky plné exotických vůní a chutí. V Asii jsou polévky často hlavními jídly.
Při nákupu nebo oceňování naběraček je třeba vzít v úvahu historický kontext, regionální variace názvů a technologií výroby. Jména řemeslných nástrojů a součástí bytového vybavení bývala dříve hojně přejímána z němčiny. Potud takovéto názvy mezi názvy sběračky nepřekvapí, zaujme však jistě pestrost jejich obměn, s níž si ostatně nezadají ani obměny základního českého sběračka.
| Materiál | Charakteristika | Údržba |
|---|---|---|
| Dřevo | Tradiční, teplý vzhled, často jednoduché | Ochrana olejem, šetrné mytí |
| Kov (mosaz, měď) | Odolné, patina s věkem | Čištění měkkým hadrem, konzervace |
| Postříbřené / stříbro | Vyšší hodnota, dekorativní | Speciální čistící prostředky, puncová kontrola |
| Smalt | Barevné dekorace, křehčí | Ochrana proti nárazům, šetrné mytí |
| Porcelán | Estetické rukojeti, sběratelské kusy | Opatrné mytí, zabezpečení proti odření |
Naběračka jako artefakt spojuje praktickou každodennost s bohatou kulturou polévek a jazykovým dědictvím. Sledování jejích tvarů, materiálů a názvů umožňuje nahlédnout do sociální historie stravování i do místních jazykových zvláštností.
Copyright © pohodanovapec.cz
