Pařížský salát je výraznější varianta lahůdkového salátu, která stojí na kombinaci jemného salámu, kyselosti okurek a lehce sladkokyselé majonézy. Na co si dát pozor: salám musí být nakrájený na tenké nudličky; pokud ho uděláš na kostky nebo silné kusy, salát nebude mít správnou strukturu. Nepřežeň kečup. Dává barvu i chuť, ale když ho je moc, přebije celý salát a bude zbytečně sladký. Okurky musí být dobře okapané. Jakmile pustí vodu, salát se zředí a ztratí konzistenci.
Málo kečupu nebo slabý základ. Okurky nebo hrášek nebyly dostatečně okapané. Chybí kyselost.
Ve srovnání s vlašákem a pochoutkovým salátem má pařížský salát jednu hlavní složku navíc - salám. Pařížský salát tak vznikl v 60. letech v době rozmachu lahůdkářství, a jméno „pařížský“ mělo navodit dojem elegance, i když s Paříží skutečně nemá výraznou spojitost. Tradiční recepty používají pařížský salám a cibuli, plnotučnou hořčici, pepř a sůl, aby vznikla hutná a dobře roztíratelná směs na pečivo.
Československé státní normy (ČSN) určovaly, že pařížský salát má v porovnání s pochoutkovým salátem jinou hlavní složku - salám. Pařížský salát byl však jen jednou z trojice „svaté čtveře“ spolu s vlašákem a pochoutkovým salátem, které byly nedílnou součástí studené kuchyně a společenského života. Pařížský salát vznikal často s jednoduchými a dostupnými surovinami, což umožnilo široké domácí i závodní použití.
V tradičním pojetí se používá měkký salám (např. Junior či lyonský), nakrájený na tenké nudličky, doplněný o jemně kyselou majonézu a dochucení hořčicí a pepřem. Mnoho lidí dnes dělá domácí majonézu a do salátu zapojuje jogurt či kysanou smetanu, aby výrazně snížili obsah tuku, ale plnohodnotná majonézová verze patří k charakteru pařížského salátu už desítky let.