Copyright © pohodanovapec.cz 
Klokan je jedním z největších symbolů Austrálie a zároveň fascinujícím návrhem přírody: skáče, nosí mládě ve vaku a svébytnou reprodukční strategii využívá i v extrémních podmínkách. V tomto článku se podíváme na význam klokana, jeho životní prostředí, potravní zvyklosti, pohyb a kulturu kolem něj, a na to, proč je klokan tak důležitým prvkem australské identity.
Klokan žije téměř výhradně v Austrálii, dále na ostrově Tasmánie a na Nové Guineji. Je to endemit - druh, který v přírodě přirozeně vznikl jen v jedné části světa. Mimo australskou oblast klokany ve volné přírodě nepotkáte; mimo Austrálii žijí hlavně v zoologických zahradách. Klokan je mimořádně přizpůsobivý: obývá vyprahlé polopouště i travnaté pláňe, husté eukalyptové lesy či okraje vlhkých deštných pralesů. Různé druhy obsazují různá biotopy, což klokana umožňuje přežívat v širokém rozpětí podmínek.
Klokan má malou hlavu s velkými ušima, mohutné zadní nohy, krátké přední tlapky a silný svalnatý ocas. Základní stavba těla je uzpůsobena ke skákání: zadní končetiny jsou dlouhé a silné, přední tlapky drobné. Druhů se liší velikostí: nejmenší klokan parma váží 3-6 kg, největší klokan rudý dorůstá výšky dospělého člověka a hmotnosti až 90 kg. Ocas slouží jako opora a kormidlo; při skoku ocas vyvažuje tělo a pomáhá udržovat rovnováhu. Srst je krátká a hustá, barva od šedohnědé po rezavě červenou.
Vaku má klokan unikátní význam pro vývoj mláděte: mládě je narozeno velmi malé (2-3 cm) a pokračuje v růstu v matčině vaku až do staňivě vyvinutí končetin a očí, kdy se postupně osamostatňuje kolem prvního roku života. Zajímavým jevem reprodukce je utajená březost: samice dokáže kojit dvě mláďata dvou různých stáří současně dvěma druhy mléka a v suchu dokáže zastavit vývoj zárodku, dokud se podmínky nezlepší. To všechno představuje jednu z nejjemnějších strategií ve živočišné říši.
Klokan je býložravec, živí se převážně trávou, bylinami, výhonky, listy a lesními plody. V suchých oblastech spásá hlavně tvrdou trávu otevřených plání a má specializované zuby pro zpracování tvrdé potravy. Velcí klokani rudí a šedí spásají suchou trávu, menší druhy okusují měkčí listy a výhonky. Žijí hlavně ve stádech, což může přinášet konflikty s hospodářskými zvířaty. Z hlediska hydratace si klokan vodu většinou bere z rostlin; dokáže vydržet i bez volné vody po dlouhé období díky tomu, že efektivně hospodaří s vodou a tráví v obdobích chladnějších ráno a večer, aby šetřil energii a tekutiny.
Klokan se pohybuje skoky a dokáže skočit až 9 metrů do dálky a kolem 3 metrů do výšky; v běhu dosahuje rychlosti přes 60 km/h. Skákání je energeticky úsporné: šlachy v zadních nohách fungují jako pružiny, které vrací energii zpět do dalšího skoku. Při běžném pohybu klokan používá dlouhé plynulé skoky a ocas mu slouží jako protiváha. Při pomalé procházce, například při pastvě, používá „chod po pěti“: opře se o přední tlapky a ocas, posouvá zadní i přední končetiny dopředu. Zajímavé je, že klokan neumí couvat, což se stalo součástí australského státního znaku spolu se sokem emu - symbol „pokroku a nepřevratnosti“ země.
Mláďata klokanů procházejí unikátní cestou: narozené jsou malé, holé, slepé a bez zadních končetin; vyšplhají si do vaku a přisají se k mléčné bradavce. Postupně v vaku vyroste srst, oči a končetiny; kolem 6.-7. měsíce vystrčí hlavu ven a poznává svět, do vaku se ale nadále vrací. Kolem prvního roku života se mládě samostatně pase, i nadále ale zůstává u matky zhruba další rok. Ženská klokanka navíc zvládá krmit dvě mláďata současně dvěma druhy mléka a dokáže zastavit vývoj zárodku v suchu - jev zvaný utajená březost, který umožňuje efektivní rozložené rozmnožování v závislosti na podmínkách.
Čeleď klokanovitých zahrnuje 50-60 druhů: od obřího klokana rudého přes stromové klokany až po klokánky velké jako králík. Slovo „klokan“ bývá často užíváno ve smyslu největších druhů, ale do téže příbuzenské skupiny patří i wallaby, quokka nebo stromoví klokani z deštných pralesů. Wallaby je menší rovnoběžně s klokanem, má světlejší srst a obvykle žije skrytěji v hustším porostu. Rozšířené pojmy jako „matematický klokan“ či „Klokan“ s velkým K odkazují na soutěže či jiné věci a v článku se věnujeme výhradně skákavému zvířeti.
Klokani jsou z větší části tichí; vydávají jen málo zvuků. Samci při boji o samice vydávají chrčení a hekání, samice tiché mlaskání a vrnění vůči mláděti ve vaku. Důležitým signálem je také dupání: při nebezpečí klokan prudce udeří zadními nohami o zem, čímž varuje stádo. Tělo, uši, hlava a pachem si klokani navzájem sdělují náladu a postavení ve skupině, a značkování prostředí probíhá tlamou a pachovými žlázami.
Klokan je nezaměnitelný symbol Austrálie a spolu s emu se objevuje na státním znaku. Je to záměrná volba, jelikož klokani i emu neumějí jít pozpátku; vyjadřují pohled vpřed a odhodlání země. Klokan je výrazně přítomen v kultuře: slovo „kangaroo“ v angličtině a jeho často vyprávěná historie zdomácňuje obraz Austrálie po celém světě. V domorodé mytologii i v moderní kultuře ztělesňuje energii, svobodu pohybu a ochranu mláďat.
Vlastnosti vybroušeného achátu
Rozlišení mezi velkými klokany a wallaby spočívá hlavně v růstu: „klokan“ označuje největší druhy, „wallaby“ středně velké a „klokaní klokánky“ či klokánky malé jako králík. Wallaby má obvykle světlejší zbarvení a žije více v hustějších porostech. V rámci zvířecí říše se klokanové rodiny vyznačují pestrou variací velikostí a způsobů života od stromových klokánů, kteří se pohybují i pomocí zadních nohou, až po velké terestrické druhy, které dorůstají do monumentálních rozměrů.
Pro vizuální doplnění zde nabízíme infografiku o rychlosti, doskoku a dvoujezdecké adaptaci klokana, dále mapu výskytu a foto s mladým klokánkem ve vaku.
Pro hlubší poznání Austrálie a klokánů lze číst více článků o Austrálii a klokanovi: z různých pohledů od biologie po kulturní význam a tradiční spojení s národní identitou. Klokan patří mezi zvířata s bohatou symbolikou v špercích a umění, kde jeho motiv vyjadřuje energii a pohyb vpřed.
Copyright © pohodanovapec.cz
