Copyright © pohodanovapec.cz 
Pro křesťanství jde o jeden z klíčových momentů Nového zákona: Poslední večeři, při níž Ježíš oznamuje svým apoštolům, že jeden z nich ho zradí. Leonardo da Vinci (1452 - 1519) vytvořil svým ztvárněním této biblické scény v nástěnné malbě jedno z nejdůležitějších uměleckých děl v dějinách lidstva. Dnes patří da Vinciho Poslední večeře k nejoblíbenějším památkám Milána. Každý den navštíví kostel "Santa Maria delle Grazie", kde je freska k vidění, přibližně tisíc návštěvníků.
"Mona Lisa", "Poslední večeře" nebo "Salvator Mundi" - dějiny umění vděčí Leonardu da Vinci za hned několik významných děl. Jeho umělecká dráha začala už v mládí, kdy se ve Florencii vyučil malířem a sochařem. Zájem da Vinciho však sahal daleko za hranice umění. Byl přesvědčen, že umění a věda tvoří jednotu. Svou zvědavost a rozsáhlé odborné znalosti uplatnil v četných vynálezech a vědeckých spisech. Navrhoval různé létací stroje, vozidla a mechanismy. Zabýval se také přírodovědným výzkumem v oblasti biologie a fyziky a intenzivně studoval lidskou anatomii. Díky své vizionářské interdisciplinární práci je Leonardo da Vinci dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších univerzálních učenců v dějinách lidstva. Zanechal po sobě tisíce kreseb, studií a skic. Obrazů však dokončil maximálně 15.
Nástěnná malba "Poslední večeře" patří k nejznámějším pracím Leonarda da Vinci. Zobrazuje dvanáct učedníků v okamžiku, kdy jim Ježíš odhaluje, že mezi nimi je zrádce, který ho přivede na kříž. Tato verze motivu dnes patří k nejznámějším dílům sakrálního umění. Da Vinci získal zakázku od milánského vévody Ludovica Sforzy. Fresce předcházely četné skici a studie, v nichž da Vinci zkoušel množství detailů, uspořádání učedníků i jejich gesta.
Při nanášení barev na stěnu se rozhodl pro poměrně neobvyklý postup: obvykle se používala fresková technika, při níž se malovalo přímo na vlhkou omítku. Aby mohl provádět korekce, maloval da Vinci - podobně jako při deskové malbě - olejovo-temperovou barvou na suchou stěnu. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé následky. Již po 20 letech začaly barvy blednout a objevily se první praskliny a skvrny. U více než 500 let starého uměleckého díla nepřekvapí, že čas zanechává své stopy. "Poslední večeře" se však ukázala být obzvláště náchylná kvůli zvolené technice a okolním podmínkám. Největším problémem byla vlhkost v cihlové zdi kostela. Budova se nachází v blízkosti potoka a voda do ní pravděpodobně často pronikala. První poškození fresky byla patrná již v polovině 16. století. Následoval restaurátorský maraton trvající po mnoho staletí.
První vážný pokus o obnovu měl proběhnout v roce 1726, druhý asi o 40 let později. Současně však byla nástěnná malba znovu a znovu poškozována. Údajně vojáci házeli kameny na obraz a v roce 1821 selhal pokus o odstranění celé nástěnné malby, což mělo pro dílo velmi negativní důsledky. Restaurátorské zásahy navíc nebyly vždy ku prospěchu kvality díla. Poslední velký projekt čištění a restaurování začal v roce 1978 a měl trvat 21 let. Pod vedením Pinin Brambilla Barcilon byly v rámci tohoto dosud největšího projektu odstraněny všechny přemalby. Zároveň byla zavedena opatření na ochranu nástěnné malby. Aby se omezily negativní vlivy dechových plynů nebo potu, je dnes přístup do prostoru přísně regulován.
Díla Caravaggia: Večeře v Emauzích a Nevěřící sv. Tomáš
Jako u mnoha známých uměleckých děl nabízí i toto dílo velký prostor pro interpretace. Podle rozšířeného názoru chtěl da Vinci dosáhnout mnohem více než jen vizualizovat biblický text. Jedním z jeho hlavních záměrů mělo být zobrazení různých reakcí učedníků na Ježíšovo oznámení, že ho jeden z nich zradí. V gestech a mimice apoštolů se má odrážet, jak zprávu přijali. Podobným směrem směřuje i interpretace, která v apoštolech vidí exemplární zobrazení různých typů charakteru. Kanadský výzkumný tým se naopak podrobně zabýval potravinami rozloženými na dlouhém stole. Domnívají se, že obsahují poselství, která by mohla naznačovat da Vinciho pojetí náboženství. Zaměřili se mimo jiné na převrženou slánku. Ta může být interpretována jako symbol neštěstí. Také v astrologii se spekuluje o poselství slavné nástěnné malby. "Poslední večeře" je zde chápána jako zobrazení sluneční soustavy a zvěrokruhu. Každý apoštol má reprezentovat vlastnosti určitého znamení zvěrokruhu. Například Tomáš by odpovídal znamení Panny, Petr Střelci a Jidáš Štíru.
Jako jedno z nejznámějších děl dějin umění se da Vinciho "Poslední večeře" stala velmi oblíbeným motivem pro kopie a citace všeho druhu. Motiv byl často využíván i v reklamě. Kromě toho se slavným milánským nástěnným obrazem inspirovalo mnoho umělců. V roce 1987 adaptoval pop-artový superstar Andy Warhol tento motiv pro sérii svých legendárních sítotisků. Také enfant terrible surrealismu Salvador Dalí zpracoval tuto scénu v roce 1955 v jednom ze svých obrazů. V roce 2023 čínský umělec Ai Wei Wei ztvárnil Poslední večeři pomocí kostek Lego. K utváření mýtů významně přispěla také kniha "Tajemství všech tajemství" od Dan Brown, která byla rovněž zfilmována pod názvem "Šifra mistra Leonarda" s Tom Hanks v hlavní roli.
Přesně před devatenácti lety, 28. května roku 1999, se fanoušci i kritici dočkali. Milánské muzeum představilo da Vinciho malířský klenot Poslední večeře, který před tím téměř čtvrt století krášlilo a vylepšovalo. "Výsledek je mnohem jasnější a barevnější," pochvalovali si restaurátoři. Našly se však i opačné názory. Poslední večeře je nástěnná malba, jež pochází z konce 15. století a na níž si Kristus naposledy užívá společnosti svých dvanácti apoštolů. Mezi čtyřmi skupinkami, které se skládají vždy ze tří účedníků, lze najít i Jidáše, muže, jenž svého mistra zradil za pouhých třicet stříbrňáků.
Historici se mimochodem dodnes přou, zdali zrádce opravdu existoval, anebo byl do biblického příběhu pouze přidán v důsledku vyšší dramatizace. Buď jak buď, to je nicméně jiný příběh. Ten, kterému se budeme věnovat nyní, je teprve devatenáct let starý, a někteří jej dodnes považují za zločin proti umění. Muzeum v Miláně, hlavním městě módy, se nejen na ten měsíc stalo i světovým centrem malířského umění. V květnu 1999 totiž představilo "vylepšenou" verzi Poslední večeře, nástěnného obrazu o rozměrech bezmála pět a devět metrů, která se stala i předmětem mnoha teorií a dohadů.
Jenom považte - třeba Dan Brown v Šifře mistra Leonarda živil domněnky, že osobou po Ježíšově pravé ruce není apoštol Jan, nýbrž jeho milá Máří Magdaléna. Nemá pleš, vousy, je složité vůbec určit pohlaví... Historické prameny mluví proti. Máří Magdaléna jednak podle biblických vyprávění na poslední večeři nebyla, jednak pak da Vinci tvořil obrazy mužů s ženskými rysy relativně často. Je nicméně zřejmé, proč se obraz stal ve své historii jedním z nejslavnějších na světě.
V onen důležitý den vedení muzea prohlásilo, že dílo je připraveno k opětovnému vystavení. "Nic jsme nevymazali, nic jsme nepřidávali. Pouze jsme vylepšili Leonardovy originální a brilantní barvy," komentovala nadšeně jedna z restaurátorek Pinin Barcilonová. Skupina odborníků docílila výsledku dlouhým a neúnavným škrábáním, drhnutím či stínováním. Celý akt trval o mnoho déle, než byla doba, kterou obrazu věnoval sám italský umělec, stál však za každou minutu. Dřívější časem zčernalá nástěnná malba se nyní mohla znovu ukazovat na veřejnosti. Tak, jak byly, nechali umělci pouze světlé barvy, které se postupem času vytrácely, například části Ježíšova modrého pláště či postavy apoštolů Šimona a Matouše.
Palba, bomby, štětce. Současně s vlnou nadšení a obdivu narazila na brány muzea i vlna nevole. "Malba teď obsahuje tak dvacet procent originálu, o zbytek se postarali restaurátoři," lamentoval znechuceně profesor historického umění na newyorské univerzitě Jamec Beck. "Všechno seškrábali a přemalovali podle sebe," obviňoval nazlobeně překvapenou opozici. "Například hlavu Krista, která předtím vyjadřovala drastickou situaci mnohem lépe. Lidem se to líbí, ale o to nejde. Problém je v tom, že renesance je pryč, nyní se jedná o postmodernu."
Nazlobilo ho i to, že byly upraveny také původní korektury, které nesly výraznou historickou hodnotu. Přidal se k němu i další zvučný hlas, Michael Daley z britské kampaně ArtWatch, a ve výsledku to tak vypadalo, jako kdyby byla památka slavného vzdělance navždy vymazána. Bohatá historie díla tak psala další kapitolu. První, alespoň z těch existenčních, byla invaze Napoleonových vojsk, která na obraz dokonce několikrát vystřelila, přičemž byl údajně hlavním cílem samotný Ježíš. Druhou vytvořilo bombardování spojeneckých vojsk za druhé světové války. Člověk by až řekl, že nad obrazem s nezměrnou hodnotou dvakrát držela stráž boží ruka... Skrytá šifra mistra Leonarda.
Zajímavostí je, že právě ve zmíněných chvílích, kdy na muzeum padaly bomby, byl da Vinciho umělecký hit silně zaprášen, avšak jinak bez výraznější újmy. Zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že okolo něj další zdi padaly jako domečky z karet... O pravou pohromu se tak prý postarali až restaurátoři, kteří obraz před devatenácti lety přivedli zpět k životu. Abychom však byli spravedliví - Leonardo ve chvíli, kdy dílo tvořil, využil hlubokých barev i odstínů, aby nasimuloval silné drama, které Ježíš se svými blízkými prožíval. Nejedná se o fresku, nýbrž o suchou omítku, a právě ta se postarala o ne zrovna dlouhotrvající životnost obrazu. A právě proto byl výraznější zásah časem nezbytný.
Vždyť v roce 1978, ve kterém odborníci dlouhé opravy započali, už zbývalo z originální tvorby pouhých zmíněných dvacet procent. I dnes, po mnoha vylepšeních, musí obraz zůstávat v místnosti se speciální teplotou i čističkou vzduchu a počet návštěvníků je každý den omezen. Pokud nemáte štěstí, může se stát, že obraz zkrátka nikdy naživo neuvidíte. A že je na co se dívat. Veledílo více než 500 let staré, na němž přítomní hodovali chléb s vínem, tedy Kristovo tělo i krev, zobrazuje nejen emotivní drama, ale někteří v něm nalezli také zašifrované hudební skladby či datum konce světa. Ten má prý mimochodem nastat 1. listopadu 4006, tedy za 1988 let.
Analýza Leonardovy Poslední večeře
Zničen, nebo zachráněn? Dnes je renesanční klenot ukryt v klášteře panny Marie v Miláně, a sice - a možná i příhodně - v tamní jídelně. Patří ke světové síti historického dědictví UNESCO a podněcuje spisovatele, malíře i jiné umělce k dalším a dalším variacím či napodobeninám. A co se týče znepřátelených názorů - spor neutichl dodnes. Jedna strana je i nadále přesvědčena, že obraz ztratil svou originalitu, zatímco ta druhá vypráví, že jej zachránila.
Obraz Poslední večeře vznikl pro milánského patrona Ludovica Sforzu a Beatricu d’Este. V kontrastu s tradiční freskou zvolil da Vinci suchou omítku s olejovo-temperovou barvou, což umožnilo snadnější korekce během procesu. Tato volba však vedla k postupnému zhoršování stavu barvy a prasklinám, zvláště po vlhkém prostředí uprostřed milánského klášterního refektáře. Doba restaurování trvala desítky let a vrchol nastal po roce 1978, kdy pod vedením Pinin Brambilla Barcilonové byly odstraněny přemalby a zatížení bylo sníženo.
V současnosti je prostor, ve kterém dílo visí, chráněn před dechem a tělesným zatížením návštěvníků. Pohyb a osvětlování jsou omezeny, aby se prodloužila životnost malby, která se ukazuje jako velmi citlivá k prostředí a času. Restaurátoři se shodují, že stínování a barevné nuance poskytují divákovi dramatickou scénu s Ježíšem uprostřed a dvanácti apoštoly rozdělenými do čtyř skupin po třech, s Jidášem zřetelně odhalujícím váček s penězi.
Existuje široká škála výkladů, od tradiční církevní symboliky po moderní teorie, které hledají skrytá poselství. Jedna z nejznámějších spekuluje o tom, že Máří Magdaléna stojí po Ježíšově pravici, čímž se rozvíjí fikční rovina známá z románových a filmových zpracování. Dan Brown ve své Šifre mistra Leonarda spojuje obraz s konspiracemi a vztahem Ježíše k Magdaléně; tato interpretace vedla k výraznému oživění veřejného zájmu. Ostatně i samotný obraz se stal magnetem pro kopie a reinterpretace napříč historií umění.
V souvislosti s Bulgakovovým Mistr a Markétka - dílo, které v sobě mísí realitu a nadpřirozeno - se Poslední večeře často objevuje jako metafora duševních konfliktů a zápasu dobra se zlem. Woland a jeho doprovod vnášejí do fiktivního světa prvek morální zkoušky a univerzálního boje o lidskost, kterou může zrcadlit i dílo Leonarda prošlé staletími. Také Dan Brown, Warhol, Dalí a Ai Weiwei se k dílu vraceli způsobem, který ukazuje jeho nadčasovost a pokračující relevanci v kulturním diskursu.
V průběhu let docházelo k různým zásahům, někdy kontroverzním, které vyvolaly debaty o tom, zda se snažit zachovat původní dílo, nebo jej přizpůsobit dnešnímu vkusu. Nejvýznamnější etapa restaurování začala v roce 1978 a trvala 21 let, kdy bylo nutné odstranit vrstvy přemalby a stability malby byla posílena moderními technologickými prostředky. Dnes je dílo chráněno speciálními klimatickými podmínkami a omezením vstupu, aby se minimalizovalo riziko vlhkosti a ztráty barev.
Poslední večeře se stala inspirací pro široké spektrum děl a edičních projektů, od plakátů až po plátna současných umělců. Do dnešních dnů vyzývá diváky k úvahám o zrádnosti, odvaze a lidskosti v dřívějších i současných kontextech. Mezinárodní reakce na restaurátorské zásahy v 20. století také ukázaly, jak rozmanité mohou být názory na autenticitu a hodnotu původního díla.
| Událost | Rok | Vliv | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Vykreslení Poslední večeře | 15. století | Základní dílo renesančního umění | Vliv na sakrální ikonografii |
| První restaurační zásah | 1726 | Malba opět dostupná pro veřejnost | Opravy a korekce |
| Poslední velký projekt č. 1978-1999 | 1978-1999 | Odstranění přemaleb, ochranná opatření | Vylepšené barvy a stabilizace |
| Moderní interpretace a konfrontace názorů | 20. století- | Oživení diskuse o autenticitě | Debaty o původu a vlivu |
tags: #Poslední #večeře #Naumburský #mistr #rozbor
Copyright © pohodanovapec.cz
