Copyright © pohodanovapec.cz 
Vánoční čas je krásné období. Dává prostor tradicím, které se dědí z generace na generaci, svět je provoněný purpurou a všude se třpytí krásně ozdobené stromky. Děti se těší na dárky a snaží se štědrovečerní večeři odbýt co nejrychleji, aby už mohly trhat balicí papír a jejich oči se rozzářily ještě víc. Rodiny a blízcí tráví čas spolu a k veškeré té pohodě a pospolitosti všude číhají vynikající chutě a vůně všech možných vánočních pokrmů. Na stolech českých domácností se 24. prosince objevuje obalovaný kapr nebo řízek doplněný bramborovým salátem, ruku v ruce s rybí polévkou. Občas je na jídelníčku vinná klobása nebo staročeský kuba a na téměř žádné české štědrovečerní tabuli nechybí ani sladké pokrmy, jako je vánočka nebo cukroví.
U některých našich evropských sousedů se na stole objevuje až dvanáct chodů a štědrovečerní večeře trvá i několik hodin. Pokrmy mají odlesky honosnosti, ale někde se objevují i hrůzostrašné jejich varianty, když se uvádí oslí polévka či koně s polentou. Ovšem jak praví staré přísloví - jiný kraj jiný mrav. Oplatky s medem, kuba a vánočka nechyběly na vánočním stole už ve středověku. A také obřadní pití piva. Ve středověku i později měly bary a hospody významná místa, ale domácnosti si uchovávaly rituály související s půstem a betlémskými vzpomínkami.
Už v době Karla IV. a zejména Václava IV. patřil mezi vánoční obyčeje celodenní půst, trvající až do doby, kdy se objevila první hvězda. V ten večer se připravovala lepší jídla. Každý chudák byl vítán, dostal občerstvení, někde se také rozdávaly peníze. Lidé si navzájem posílali dárky. Už tehdy se pekly a podávaly vánočky nebo koláče. Vánočky, to byly tehdy velké bílé chleby bez cukru. Kladly se na stoly pokryté ubrusy, vedle nich nože a každý, čeleď i chudí, si mohl ukrojit podle libosti. Jedlo se více ovoce než jindy. Kněží a žáci chodili koledovat a vykuřovali kadidlem kostel i domy. Zajímavým zvykem bylo klást do jizeb a kostelů slámu na paměť toho, že Matka Boží porodila ve chlévě. Podle Jana z Holešova však „u úrady ďábla“ mnozí tyto zvyky znesvěcovali. Když vyšla hvězda, nejedli mírně, nýbrž se přežírali a opíjeli a až do rána hráli v kostky. Teprve ráno potom spali místo, aby šli do kostela na mši. Dárky posílali ne na památku nebeského seslání, ale aby sami měli po celý následující rok štěstí.
Někdo nechával vánočku a nože na stolech nikoli na počest a památku Kristova dětství, nýbrž proto, že věřil, že v noci přicházejí bůžkové a jedí. Lidé krájeli ovoce nejen, aby jedli, ale aby na něm pozorovali budoucí dobré nebo špatné věci. Stromy ovazovali slámou, aby dobře rodily. Hospodyně vykuřovaly kadidlem pece, aby z jejich domu neodešlo všechno štěstí a hádaly z nich, jak jsou milovány od svých i jiných mužů. Na slámě, která byla rozprostřena k poctě Krista, se prováděly necudnosti a rozpustilosti.
Střídmý vzhled jídel býval součástí regionálních variací, ale vždy šlo o pestrou a hojnou hostinu. Mělo jich být devatero. Prvním chodem byly obvykle oplatky s medem, šípkovou zavařeninou nebo jinými plody, jindy s česnekem nebo bylinkami. Potom se dávala zasmažená polévka, nejčastěji s houbami nebo hustší houby omáčka. Oblíbeným jídlem byl kuba z krupek s hřiby modráky a velkým množstvím česneku, zvaný černý kuba. Starým obřadním pokrmem byla kaše, někdy z krupice nebo z jáhel, jindy třeba hrachová. Následovaly moučné pokrmy pečené nebo vařené, koláče, vánočky, což potvrzují zápisky Jana z Holešova ze 14. století. Staletou tradici mělo zabíjení prasete, musela být hojnost vepřového masa a pití. Církevní nařízení týkající se celodenního půstu je odsunula buď před Štědrý den nebo až na den následující. I tak se našly oblasti, především na Slovensku a Moravě, kde se bezmasá postní večeře nedodržovala. Naopak byli přesvědčeni, že kdyby se nejedlo maso, uhynul by jim příští rok dobytek. Kde se církevní zákazy dodržovaly, podávala se bohatá večeře s masem již 23. prosince a nazývala se hojna, tučná, obžerská, případně šlo o „tlustý večer“. Vepřové maso, nejlépe selátko, se mělo jíst také na Boží hod. Byla to slavnost nadcházejícího nového roku. Zabíjení novoročního prasete je zvyk starobylý, rozšířený u většiny evropských národů a známý již ve starém Římě.
Ke starým Vánocům patřilo také obřadní pití piva, které je zejména na severu Evropy doloženo už v pohanské době. Ryby byly obecně postním jídlem, nikoli ale typicky vánočním. Nejvíce stesků bývalo na obžerství a nadměrné přejídání; řada sněmovních usnesení z roku 1545 nařizovala posvícení ochromit a lidem ukládala, aby šli do kostela ke mši svaté. Pojednání o Štědrém večeru radí benediktinský mnich Jan z Holešova držet celodenní půst a poté lehkou večeři ve slavnostně osvětlené světnici. Stůl byl obvykle pokrytý čistým ubrusem a ozdobený cennostmi; ladili se jídla z domácích plodin a symbolické prvky, které měly zajistit blahobyt v následujícím roce.
Večeře v Čechách tradičně začíná rybí polévkou; jako hlavní chod se často podával kapr, avšak kapr nebyl dlouho tradičním štědrovečerním jídlem. V 19. století se díky cenové regulaci stal vstřícnější pro široké vrstvy, a teprve v druhé polovině století se kapr stal běžným vánočním jídlem. Bramborový salát k němu býval netradiční součástí, avšak dnes je téměř neodmyslitelný; recepty na salát bývají regionálně různorodé. Tradiční cukroví a vánočka doplňovaly slavnostní tabuli, spolu se šťavnatými zeleninovými i ovocnými doplňky a pitím, jako byl punč nebo vaječný likér.
Devatero chodů bylo v některých regionech standardem. Prvním chodem bývaly oplatky s medem a dalšími plody; následovala zasmažená polévka s houbami, potem kuba z krupek s hřiby, černý kuba. Dále chodily kaše, koláče, vánočky a pečivo. Do paté skupiny spadaly malé ryby a další pokrmy z mouky, obilovin, luštěnin, ovoce a ořechů. Vepřové maso jako součást slavnostní večeře se stalo běžnějším v 19. století, ačkoliv původně bývalo postní a maso bylo tabu, zvláště během adventu.
Ke štědrovečerní tabuli patřily i symbolické rituály: rozložení klasů pod ubrusem pro úrodu, položené slámy pro plodnost, svícny, Bible a chléb na stole. Některé regiony si připomínaly i ochranné prvky: řetězy kolem stolu na Horňácku a Valašsku, jablka na stolech pro rodinu a hosty, a zvláštní zvyky pro dobytek a přírodu. Před jídlem se modlilo a rodina se scházela ke společnému požehnání a děkování za uplynulý rok.
Večer dnes často začíná rybí polévkou a hlavním jídlem bývá smažený kapr s bramborovým salátem, doplněný o housky, polévku a sladkostmi. Odlíšení regionů se stále projevuje v některých jídlech typu kuba, houbové polévky či rituálních pokrmech, avšak charakter postu a snaha o hojnost zůstávají. Kapr však nebyl dávno tradičním štědrovečerním jídlem a až v 2. polovině 19. století se jeho konzum rozšířil, částečně díky cenové stabilizaci a měnícím se sociálním podmínkám. Bramborový salát jako příloha má také různé rodinné verze a kuchařky ukazují, že vznik salátu se datuje do 20. století, ale jeho podoba se vyvíjela až do současnosti.
Na závěr lze říct, že štědrovečerní večeře 19. století byla spletitou směsí původních lidových zvyklostí, vlivů církevních nařízení a postupně i měšťanské elegance, která položila základ dnešních českých vánočních vín a jídel.
Ve strašné míře se rituály a potraviny měnily podle regionu a sociální vrstvy, přičemž základní rámec zůstával: postní diece, devět chodů (v mnoha regionech), ryby jako symbol i pokrm, a na prostřené stolech důraz na plodnost a požehnání do budoucího roku. Dnes si lidé připomínaj tuto historii a pražádný detail starých lákavých jídel nezůstává zapomenutý.
tags: #tradiční #štědrovečerní #večeře #19. #století
Copyright © pohodanovapec.cz
