Adolf Eichmann a "konečné řešení židovské otázky"
Adolf Eichmann, strůjce holokaustu, se narodil v březnu 1906 v Solingenu v Porýní. V životě bylo pro něj nejdůležitější poslouchat rozkazy. Členem Hitlerovy NSDAP se stal v roce 1932. O 2 roky později se v rámci SS začal zabývat „židovskou otázkou“.
Po obsazení Rakouska v roce 1938 byl poslán do Vídně, kde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u založení podobné ústředny v Praze. Eichmann začal organizovat zatýkání a postupně i přesuny Židů do koncentračních táborů. Po začátku války stoupl jeho vliv, když byl jmenován do čela přesídlovacího, později „židovského“ referátu Gestapa. Eichmann hrál významnou roli při přípravě konference ve Wannsee v lednu 1942, jejímž hlavním cílem bylo zajistit „konečné řešení“ židovské otázky.
Konference ve Wannsee
Během druhé světové války zahynuly v koncentračních táborech miliony Židů. O jejich hrůzném osudu rozhodly nacistické špičky za pouhou hodinu a půl. Porada se uskutečnila v zámečku na břehu jezera Wannsee nedaleko Berlína. „Vysídlení Židů na východ představuje začátek konečného řešení židovské otázky,“ napsal důstojník SS Adolf Eichmann v lednu roku 1942 služebnám gestapa.
Konference ve Wannsee byla podle historiků vládním zločinem a správním aktem masové vraždy, jakou historie dosud nezažila. Nacisté a jejich pomahači zavraždili při této genocidě za necelé čtyři roky na šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny Židů v Evropě.
Hlavním organizátorem konference byl tehdejší šéf hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřenec pro „řešení židovské otázky“ Reinhard Heydrich. „Tajné říšské záležitosti“, jak se konference označovala, se zúčastnilo patnáct vysokých vůdců SS, státních úředníků a stranických funkcionářů. Dvě třetiny z nich byly absolventy univerzit a mnozí měli titul doktora práv. Dohodu stvrdili koňakem.
V průběhu konečného řešení tedy mají být Židé posláni k pracovnímu nasazení na východě, přičemž bezpochyby velká část odpadne přirozeným úbytkem. S případným zbytkem, u nějž se bezpochyby jedná o nejvíce odporu schopnou část, musí být jednáno odpovídajícím způsobem, neboť představuje přirozený výběr a v případě propuštění by se stal jádrem nového židovského budování.
Většina účastníků bezpochyby věděla, co si pod touto frází a krycími výrazy jako vysídlení, konečné řešení, zvláštní zacházení či evakuace představit, neboť v této době bylo vyvražďování Židů na východě v plném proudu. I přes používané eufemismy byl úmysl fyzické likvidace Židů nepřehlédnutelný.
Jedním z diskutovaných praktických opatření bylo zřízení starobního ghetta v protektorátu Čechy a Morava, díky kterému se bude možné vyhnout intervencím ve prospěch jednotlivých Židů. Tuto roli skutečně od roku 1942 plnilo terezínské ghetto.
Konference ve Wannsee sama nepředstavovala žádný přelom v průběhu „konečného řešení“, ani na ní nebylo rozhodnuto o vyvraždění evropských Židů - to již dávno probíhalo. Byla především poradou, která měla zajistit hladkou spolupráci říšských úřadů za účelem „očištění“ Evropy od Židů po vedením Himmlera a Heydricha.
Tipy pro rychlé rozmrazování masa
Přesto, že se „konečné řešení židovské otázky“ nepodařilo zastavit, jistou ránu pro nacistický režim bezpochyby znamenal atentát na Heydricha. Od Wannsee uplynuly čtyři měsíce - 27. května 1942 na Heydricha zaútočili parašutisté vyslaní z Velké Británie, spoluautor takzvaného konečného řešení židovské otázky zemřel v půl páté ráno 4. června.
Schůze byla přísně tajná, ale po válce v roce 1947 američtí vyšetřovatelé nalezli v jednom z říšských ministerstev kopie zápisků pořízených na konferenci říšským sekretářem Martinem Lutherem. I zápis z jednání byl nakonec po válce nalezen. Je to dokument nelidskosti, který je sepsán v byrokratické němčině a v obratech každodenní administrativní rutiny obsahuje strohé úřední pokyny a s puntičkářskou přesností uvádí, kdo se má stát obětí rasového velikášství nacistů. Protokol z Wannsee však nenazývá věci pravými jmény. Pojmy jako smrt, zabití či vyhubení se v něm nevyskytují. „Trvalo desetiletí, než bylo možné celý tento proces zrekonstruovat. Všichni měli totiž za úkol zatloukat,“ vysvětlil publicista Jaroslav Šonka.
Brzy však historici rozpoznali, že protokol nebyl tím, čím se zdál být. Jedním z důvodů bylo to, že účastníkem konference nebyl Adolf Hitler. Ostatní neměli takové postavení, aby mohli rozhodovat o genocidě. Zarážející byla i doba konání schůzky, vědělo se totiž, že masové vraždění sovětských Židů začalo o půl roku dříve. Bylo navíc známo i to, že Židé byli usmrcováni plynem již od počátku prosince 1941 v polském Chelmnu.
Historici se dosud neshodli, kdy padlo definitivní rozhodnutí o holocaustu. Podle britského historika Iana Kershawa je možné, že to bylo již v září 1941, kdy Hitler přijal rozhodnutí o deportaci rakouských a českých Židů na východ. Německý historik Christian Gerlach zase tvrdí, že tak Hitler rozhodl na schůzi šéfů NSDAP 12. prosince 1941.
Podle zápisků byl v roce 2001 v produkci HBO natočen film s názvem Conspiracy (v české verzi Konference ve Wannsee), jež je koncipován jako rekonstrukce skutečné konference.
Hovězí maso s pepřovou omáčkou
20. ledna 1942: Vysocí nacisté se setkávají na konferenci ve Wannsee, aby projednali „konečné řešení“.
Po válce účastníci konference nejprve popírali účast na poradě, poté předstírali, že si na nic nepamatují. Výjimkou byl Eichmann, který při procesu v Jeruzalémě v roce 1961 řekl: „Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak a nakonec mluvil jeden přes druhého.“ Také on ale tvrdil, že o ničem nevěděl a nic neinicioval: „Rozkazy jsem dostával od svého nadřízeného. Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával jsem tužky“.
Někteří účastníci konference (pokud nezemřeli již dříve jako Heydrich nebo Roland Freisler) byli po válce odsouzeni k mírným trestům a záhy dostali milost. Pouze Eichmann byl po procesu v Jeruzalémě koncem května 1962 popraven. Dnes již nikdo z účastníků nežije.
Eichmann po válce
Vrcholem jeho činnosti byla v roce 1944 deportace bezmála půl milionu maďarských Židů do Osvětimi. Ještě 15 let po konci války se Eichmann ukrýval, nalezen byl ale v Argentině a v květnu 1960 unesen izraelskou tajnou službou do Izraele.
Aby ukryl svou pravou identitu, zvolil falešné jméno Otto Eckmann a sám se přihlásil, coby údajný řadový příslušník SS, spojeneckým silám. Následně se mu podařilo utéci z vězeňského tábora a dalších pět let žil v Německu pod falešnou identitou.
Soudní proces s ním začal 11. dubna 1961.
Adolf Eichmann během soudu v Jeruzalémě
Soud s tehdy pětapadesátiletým Eichmannem přitáhl celosvětovou pozornost, arabské listy z Egypta, Sýrie či Jordánska například nijak neskrývaly sympatie s Eichmannem, dokonce ani lítost nad tím, že „svou práci Eichmann nestihl dokončit“. Obžalován byl v 15 bodech, které zahrnovaly zločiny proti židovskému národu, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích (SS, SD a Gestapu).
Obžaloba se opírala o zákon o potírání nacistů a kolaborantů z roku 1950. Na všech 15 bodů Eichmann ze své kabiny z neprůstřelného skla odpověděl: „Ve smyslu obžaloby nevinen.“ Během procesu svědčilo proti Eichmannovi mnoho lidí, kteří holokaust přežili a dokazovali jeho vinu při transportech Židů do vyhlazovacích táborů.
"Pouze jsem poslouchal rozkazy"
Eichmann se - podobně jako řada nacistů během Norimberského procesu - snažil přesvědčit soud o tom, že rozhodnutí přijímal jediný muž, Adolf Hitler, a že on pouze poslouchal rozkazy. Když se ho hlavní prokurátor Gideon Hausner zeptal, zda se považuje za vinného vraždou milionů Židů, Eichmann odpověděl: „Právně ne, z lidského hlediska ano. Odpovídal jsem za jejich deportace.“
Při procesu byly ale použity záznamy z rozhovoru, který Eichmann vedl v Argentině v polovině 50. let s jedním nacistickým novinářem. Vyplývá z nich, že tento přesvědčený antisemita nebyl pouhým „příjemcem rozkazů“, ale „idealistou“, který litoval pouze toho, že se mu nepodařilo vyvraždit všechny Židy: „Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc,“ řekl v jedné nahrávce z Argentiny.
Po 114 stáních bylo hlavní líčení uzavřeno 14. srpna 1961. Dne 11. prosince 1961 soudci oznámili, že Eichmann je ve všech 15 bodech obžaloby vinen. Rozsudek smrti nad Eichmannem vynesl soud v pátek 15. prosince 1961 v 9 hodin ráno.
Eichmannovo odvolání izraelský soud zamítl v květnu 1962 s tím, že Eichmann „žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. (...) Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců“.
O milost požádal izraelského prezidenta Jicchaka ben Zviho sám Eichmann i řada dalších osobností. Ben Zvi to 31. května 1962 odmítl.
Na popravišti Eichmann řekl: „Ať žije Německo. Ať žije Argentina. Ať žije Rakousko. Nikdy na ně nezapomenu. Pozdravuji svou ženu, rodinu a mé přátele. Jsem připraven. Za krátký čas se znovu setkáme. Umírám s vírou v boha.“ Eichmann byl oběšen ten samý den krátce před půlnocí ve věznici Ramla, jeho tělo bylo spáleno a popel rozprášen z lodi nad Středozemním mořem mimo izraelské výsostné území.
Spor o Eichmanna
Proces, který skončil jediným trestem smrti pro civilistu v poválečné historii Izraele, znamenal obrat i v dějinách židovského státu. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové byly právě výpovědi lidí, kteří přežili holokaust, nejdůležitějším aspektem procesu. Po jejich výpovědích se změnil v Izraeli pohled na oběti holokaustu a mnoho Izraelců bylo teprve poté schopno naplno hovořit o vyvražďování.
O procesu napsala slavnou knihu Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla německá filozofka Hannah Arendtová. Ta se snažila ukázat, že holokaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“.
Britský historik se specializací na holokaust David Cesarani ale ve své knize Eichmann. Jeho život a zločiny míní, že Eichmann byl extrémním antisemitou, což bylo důležitou motivací pro jeho genocidní akce.
