Copyright © pohodanovapec.cz 
Párek v rohlíku se v Československu poprvé objevil v roce 1972, a to v Českých Budějovicích jako pikador. Dnes bychom řekli, že to byl první street food. Párek v rohlíku odstartoval svou slavnou éru v Československu před padesáti lety. První fronty stáli lidé na pochoutku nazvanou pikador v Českých Budějovicích. Nápad přivezl řezník Václav Masopust z dovolené ve Španělsku. U výlohy s občerstvením prodavač kmitá kolem šesti bodel, která zahřívají rohlíky. Děravé je vytahuje a do každého dá teplý párek namočený do hořčice. Tento obraz ve španělském Madridu zaujal řezníka-uzenáře Václava Masopusta v roce 1972, když byl s manželkou Věrou na dovolené. Jak vzpomíná jeho dcera Jitka Bosáková, to byl základ pro budoucí párek pikador.
„Později dostal tisícovku za zlepšovák od podniku a týdenní pobyt v Sovětském svazu, kterého se však vzdal. Chtěl jezdit tam, kde i v jeho oboru byli o krok vpřed, ne o dva kroky zpátky,“ říká Bosáková. Pojmenování pikador bylo asociací na návštěvu španělské koridy. „… kde vidím matadora, pikadora, jak zapíchává kopí do hrudí býka, jsem rozhodnut a doma podám zlepšovák a nazvu to pikador,“ popisuje Masopust v deníku. Proč název zůstal do současnosti výsadou Jihočechů, se podle Bosákové už jen těžko zjistí.
Levá a rychlá svačinka Poměrně brzy se pak začal tento fast food prodávat v Praze na Staroměstském náměstí již jako párek v rohlíku. „Velké oblibě se pikadory těšily každé léto na celostátní zemědělské výstavě Země živitelka,“ uvádí deník řezníka. Příběh tohoto rychlého občerstvení později putoval napříč republikou právě díky deníku, jehož pasáže vnuk Michal uložil v kešce, schránce dohledatelné podle GPS souřadnic. Jak upozorňuje Bosáková, je s tím spojena řada nepřesností a polopravd. „Mnohokrát jsme se i zasmáli,“ říká s tím, že její otec nedostal ocenění Zlepšovatele roku 1972 Jihočeského kraje, jak naposledy napsaly jedny noviny. „Na to tu byli jiní kabrňáci z průmyslu a zemědělství. Toto bylo pouze v rámci podnikového ředitelství Potravin Jihočeského kraje,“ vysvětluje.
A jak má správný párek v rohlíku vypadat? „Jen a pouze vídeňský párek a jen a pouze plnotučná hořčice. Ovšem i vídeňský řízek má být jen a pouze z telecího masa, takže dogma není v gastronomii nic,“ poznamenává. Masopustův deník zmiňuje: „Když se vše udělá tak, jak já si to přeji, je to chutná, poměrně levná, rychlá, hygienická svačinka. Zájem je i v okresních městech.“
Podle dobových fotografií stála porce 2 koruny 40 haléřů, zatímco kilo chleba si lidé tehdy koupili za 2,60 korun československých a půllitr lahvového desetistupňového piva stál 1,70 koruny. Zda pikador přežije v konkurenci aktuálních street foodů další desetiletí, podle Bosákové není vůbec podstatné. Několika generacím dal ale vzpomínku. „Nostalgicky si dáváme pikadora s vnučkou Barborkou či Meduškou v letňáku v Černé v Pošumaví. Ony vědí, že to v republice rozšířil jejich praděda. A to stačí. Kdyby to mělo pro ně i další naše vnoučata Klárku a Kryštofa být motivací, že svět je dobré místo k poznávání, budeme šťastni. Točit se jen kolem komína život neobohatí. A třeba něco někde uvidí a připraví dalším generacím budoucí vzpomínku,“ uzavírá.
V socialistickém Československu panovala doba normalizace. Rok 1972 neměl příliš světlých chvilek. Hokejoví fanoušci jásali nad zlatem na světovém šampionátu v Praze. Mnohé rodiny však byly napnuté. V tomto roce končily v podnicích, školách a organizacích takzvané prověrky. „Jak jsi se, soudruhu, choval v roce 1968? Emigroval někdo z rodiny na Západ? V rádiu k tomu vystartoval s novou písní Karel Gott, jenž bezstarostně zpíval, že kávu si osladí o trochu víc,“ vzpomíná Bosáková.
Jak říká, taková hra na radost, kterou však prožívali nemnozí. Rodina tehdy třiapadesátiletého Václava Masopusta se však těšila z povolení na čedokářský zájezd do zahraničí - Španělska. „Byla to taková opožděná svatební cesta. Otec byl šest let vdovcem a v roce 1971 se znovu oženil,” dodává Bosáková. Vždycky chtěl poznat svět, což se mu v roce 1949 ne právě zdařilo. Tehdy totiž sebral recepty a své řeznické nože a chtěl ‘zaručenou cestou’ na Tachovsku utéct do Bavorska. Dle jeho deníku měl vše domluveno. Cestou se zastavil u rodinných přátel v Praze, kterým plně důvěřoval a kteří slíbili dostat za ním přes Červený kříž matku a bratra. „Jak náš syn Michal při datovém zpracování deníku zjistil, oba tito ‘výborní přátelé’ měli osm záznamů ve svazcích STB i s krycími jmény. Není se co divit, že na Tachovsku u hraničního kamene vyskočili vojáci a hned z auta tři civilové. Do své smrti v roce 2003 otec netušil, jak to mohli vědět,” líčí Bosáková.
Následoval tábor nucených prací a přes různé “štrapáce” se Masopust mohl opět vrátit k řemeslu, které měl rád. Po znárodnění a odsunu rakouských Němců z jižních Čech byla o kvalifikované řemeslníky nouze. Ještě jednou chtěl zůstat ‘venku’, a to po srpnu 1968. „Bratr už byl ženatý a měl syna, takže jsme s otcem hospodařili doma sami. Já chodila do základní školy a prý jsem nechtěla zůstat ani v Rakousku, ani v Německu.
Párek v rohlíku je jedno z typicky českých národních jídel prodávaných zejména ve vietnamských a čínských bistrech. Nazývá se též jako Hot-dog, což v překladu znamená „horký pes.“ Není však známo, o jakou psí rasu se jedná. Párek v rohlíku se skládá ze tří částí - rohlíku, kuřecího nebo národního párku a ochucovadla, což je kečup nebo hořčice. Rohlík musí být nejméně tři dny starý, aby byl vláčný a nedrobil se. Pokud možno, měl by obsahovat i ušlechtilou plíseň, která obsahuje zdraví prospěšné vitamíny. Párky mívají rozdílnou kvalitu, výrobky ze psa nebo z prasopsa zpravidla obsahují nejvíce masa. Standardní párky bývají vyráběny z drůbežího separátu, což je směs rozemletých kostí, hlav, zobáků, pařátů a peří ze starých vyřazených slepic. Díky tomu bývají tyto párky křupavé a přitom levné. Dalším druhem párku užívaným pro účely výroby párku v rohlíku, je tzv. debrecínka. Nejde opět o párek z masa, ale ze sóji, který je vydatně ochucen paprikou. Ochucovadlo si můžeme vybrat. Jediné město, kde si párek v rohlíku nekoupíte, jsou Budějce.
Párek v rohlíku byl v roce 1970 dovezen do Čech českobudějovickým řezníkem Václavem Masopustem z dovolené ze Španělska. Na rozdíl od hotdogu, který tvoří rozřízlý rohlík či bageta s vloženou klobásou, je párek v rohlíku daleko jednodušší. Je to rohlík s dutinou, do které se dá kečup či hořčice a pak se do ní vloží párek. Odřízneme špičku rohlíku a obráceným koncem vařečky do něj vytvoříme dutinu. Dáme ohřát libové párky a jsme opatrní, aby nepraskly. Rohlíky zabalíme částečně do ubrousku a můžeme je podávat.
Jak prodloužit životnost potravin
Není párek jako párek. A notabene, když je v rohlíku. Toto spojení u nás dobře známe. Ve Spojených státech amerických si na něčem takovém ale těžko pochutnáme. Tam se párek do pečiva nezasouvá, nýbrž vkládá mezi podélně rozříznutou bagetku. V USA na něj nedají dopustit. Stánky s ním tam najdete na každém rohu. Tak, jak to občas u podobných „vynálezů“ bývá, i hot dog je s největší pravděpodobností vynalezen náhodou. Ba co víc, dokonce se mu dostalo privilegia mít několik příběhů svého zrození. Je to ten, ve kterém hraje hlavní roli německý imigrant a původním povoláním pekař Charles Feltman (1841-1910)?
V roce 1867 si nechá vyrobit vozík s malým vařičem na dřevěné uhlí a přihrádkou na pečivo a otevře si na pláži na Coney Islandu stánek. „Byl neuvěřitelně praktický. Dal se jíst za chůze, na písku mezi koupáním, dokonce i na kolotoči. Americanu specialitu mají s největší pravděpodobností na svědomí němečtí přistěhovalci. Feltman ale není jediný potencionální vynálezce masové dobroty. Hodně se skloňuje také jméno Antoine Feuchtwanger, popřípadě Anton Ludwig Feuchtwanger. Opět jde o německého přistěhovalce, který na konci 19. století prodává párky v ulicích St. Louis. A tak Feuchtwangera manželka v roce 1880 navrhne vkládat párky mezi rozpůlenou bagetku.
Další. Před touto inovací se párky obvykle podávají mezi dvěma krajíčky chleba. Jeho historie je ještě zamotanější než vzor, který na něj vykouzlí prodavač pomocí omáčky. Pouliční prodavač Harry M. Stevens (1855-1934) ale tvrdí, že hot dog je z jeho hlavy. A tak pošle jednoho ze svých zaměstnanců do krámu koupit nějaké pečivo. Ten se po chvíli vrátí s náručí plnou francouzských bagetek. Posledním do početné party gastro průkopníků je pak Adolf Gehring, jehož příběh nás zavede zpátky do St. Louis. Tady, během baseballového zápasu, se rychle vyprodáno, a tak se vydá do pekárny a řeznictví doplnit zásoby.
Jenže pekař na krámě už nemá nic jiného než podlouhlé rohlíky. Příběhy zrození bychom tedy měli, ale jak dostal „horký pes“ neboli hot dog svůj zvláštní název? Se psy má společného možná víc, než si myslíte. To vede k fámám a posměškům o skutečném obsahu tajemných masových trubiček, které prodávají na rozích ulic. Uzeniny skutečně svým podlouhlým tvarem jezevčíky připomínají. V Německu je totiž konzumace psího masa během 19. a 20. století známá. Klasickým pokrmem rychlého občerstvení.
Celý příběh ale stojí na vratkých nohách. Ona karikatura totiž není i přes transparentnost Dorganovy práce k nalezení. A tak je pravděpodobnější, že výraz vznikne už někdy v 90. letech 19. Studenti Yaleovy univerzity už tehdy prokazatelně označují pouliční stánky, prodávající horké párky a klobásy, jako „psí vozy“.
Recepty s párkem pro každou příležitost
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1972 | První výskyt párek v rohlíku v Českých Budějovicích jako pikador |
| 1970 | Dovoz receptury Masopustem ze Španělska |
| Starší období | Rozšíření po Praze a dalších městech |
Copyright © pohodanovapec.cz
