Copyright © pohodanovapec.cz 
Poslední večeře Ježíše Krista je jednou z nejvýznamnějších a nejčastěji zobrazených událostí křesťanské tradice. Popisuje ji Nový zákon, zejména evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana, a stala se základem eucharistie, která je jádrem křesťanské bohoslužby.
Poslední večeře Ježíše Krista je popsána v Novém zákoně, konkrétně v evangeliích Matouše, Marka a Lukáše. Podle Joachima Jeremiase je to jeden z nejlépe doložených příběhů jeho života. Tentokrát byl Ježíš jen s dvanácti apoštoly (Mt 26,20; Mk 14,17 a 20; Lk 22,14). Nedoprovázela ho Marie, jeho matka, ani ostatní svaté ženy.
Jak určil Mojžíš, Židé slavili Velikonoce rodinnou večeří, při níž si připomínali velké činy, které Bůh vykonal pro blaho svého lidu zotročeného v Egyptě. V těch dobách bylo zvykem, že pán domu přikázal sloužícím, aby umyli nohy hostům, než půjdou ke stolu. Toho večera Ježíš sám nalil vodu do umyvadla a začal apoštolům umývat nohy. Pak vysvětlil: "Jestliže jsem já, váš Pán, vykonal gesto lásky k vám, mnohem víc takových projevů lásky musíte vy ukázat jeden k druhému."
Během pesachové večeře se dodnes podávají speciální jídla. Ta měl k večeři také Ježíš Kristus. Rozhodně nechyběl nekvašený chléb. Jde plochý chleba (či spíš placku z chlebového těsta), do jehož těsta se nepřidává kvásek. Součástí večeře byla také čerstvá zelenina, ředkvičky, kousky celeru a petržele. Servírovaly se tzv. hořké byliny, které symbolizovaly hořkost otroctví, tedy některé druhy listových salátů či křen. Za moučník lze považovat tzv. charoset (někdy se uvádí haroset).
Nejpřekvapivější událostí při samotném slavení večeře bylo ustanovení eucharistie. Vypráví o tom čtyři texty - tři synoptická evangelia (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20) a text svatého Pavla (1 Kor 11,23-26); tyto texty si jsou velmi podobné. Ve všech případech se jedná o vyprávění o několika verších, které zaznamenávají gesta a slova Ježíše, jež vedla ke vzniku Nejsvětější Svátosti a jež jsou základem nového obřadu: „Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim ho se slovy: ‚To je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku!‘ (Lk 22,19).“
Díla Caravaggia: Večeře v Emauzích a Nevěřící sv. Tomáš
Slova vyjadřují radikální novost toho, co se na večeři Ježíše s apoštoly událo, porovnáme-li tuto večeři s obyčejnou, normální večeří. Ježíš při Poslední večeři nepodal spolustolovníkům chléb, ale realitu odlišnou, pod podobou chleba: „Toto je moje tělo.“ A předal přítomným apoštolům potřebnou moc, aby mohli konat to, co on právě vykonal: „To čiňte na mou památku.“
Na konci večeře dochází k další výjimečnosti: „Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá‘ “ (Lk 22,20). Apoštolové pochopili, že jestliže okamžik předtím byli svědky darování jeho těla pod způsobou chleba, nyní jim dává pít svou krev v kalichu. Křesťanská tradice tak v této památce na oddělené darování jeho těla a krve spatřovala účinné znamení oběti, která se měla za několik hodin dovršit na kříži.
Podle vyprávění svatého Jana Ježíš nejprve úkonem majícím hluboký smysl umývá apoštolům nohy a dává tak příklad pokorné služby (Jan 13,1-20). Při večeři si Ježíš vzal slovo a řekl své poslední poselství - jeho některé části si můžeš přečíst v 13. - 17. kapitole. Evangelium svatého Jana uchovává vzpomínku na toto dlouhé a láskyplné posezení po jídle. A právě v těchto chvílích se objevuje nové přikázání, jehož plnění bude rozlišujícím znamením křesťanů: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“
Ježíš nadto po celou tuto dobu mluvil k apoštolům s velkým pohnutím a jeho poslední slova tak do jejich srdcí hluboko pronikla. Posléze dochází k jedné z nejdramatičtějších událostí tohoto setkání: Ježíš oznamuje, že jeden z nich ho zradí; apoštolové v reakci na Ježíšova slova se na sebe s úžasem dívají a Ježíš taktně ukazuje na Jidáše (Mt 26,20-25; Mk 14,17-21; Lk 22,21-23 a Jan 13,21-22).
Podle židovského kalendáře se ve středu (1. dubna 33 - podle gregoriánského kalendáře) podávalo tradiční pesachové, židovské velikonoční jídlo. Matouš, Marek a Lukáš se při psaní evangelií řídili starým kalendářem a nikoli oficiálním židovským lunárním kalendářem, míní Humphreys. To by ovšem znamenalo, že Poslední večeře Páně se neodehrála ve čtvrtek, jak se odedávna traduje, ale už ve středu. Humphreys míní, že to dává i větší smysl. Mnoho učenců se domnívá, že právě kvůli tomu nelze věřit evangeliím.
Profesor už dříve určil datum Kristova zmrtvýchvstání na neděli 5. Kvůli nepřesnostem v evangeliích nemají Velikonoce pevný termín. V roce 325 určil Koncil nicejský s papežem Viktorem datum svátků na neděli po prvním jarním úplňku, který nastane po průchodu Slunce jarním bodem (tehdy se odlišily od židovského Pesachu). Velikonoce tedy mohou nastat jakoukoli neděli mezi 22. a 25. březnem a 25. dubnem.
Po večeři se Ježíš vydal na procházku do Getsemanské zahrady, která se nachází na úpatí Olivetské hory. Právě tam ho zradil jeden z učedníků, Jidáš Iškariotský. Ježíš byl bičován a donucen donést si kříž na místo popravy, pahorek za Jeruzalémem zvaný Golgota. Hodiny, které předcházely utrpení a smrti Ježíše, se s mimořádnou intenzitou zapsaly do paměti a srdce jeho učedníků. Proto ve spisech Nového zákona nacházíme dostatek podrobností o tom, co Ježíš při poslední večeři konal a řekl.
Poslední večeře byla a zůstává oblíbeným námětem výtvarného umění. Hodiny, které předcházely utrpení a smrti Ježíše, se s mimořádnou intenzitou zapsaly do paměti a srdce jeho učedníků; proto umělci často zachycují konkrétní momenty: ustanovení eucharistie, oznámení zrádce nebo umývání nohou.
Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. Leonardo Da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d’Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři. Ježíš sedí uprostřed stolu a je dominantní figurou na obraze. Ve smířlivém a odevzdaném gestu ukazuje na sklenici vína a bochník chleba.
V obraze je použita trojúhelníková kompozice (konkrétně v pozadí za Kristem a uspořádání skupinek). Kolem něj vidíme čtyři skupinky po třech apoštolech, kteří jsou nahnuti k sobě a debatují o zprávě, kterou jim právě Ježíš pověděl. Z levé strany obrazu nejdál od Ježíše to jsou Bartoloměj, Jakub menší a Ondřej. Blíže k Ježíši sedí tři nejdůležitější apoštolové. Jidáš drží v ruce váček s penězi, které dostal za zradu. Je v mírném záklonu a překvapení, neboť mu je jasné, že se Ježíš o jeho zradě dozvěděl. Z pravé strany obrazu sedí nejdál od Ježíše Matouš, Juda Tadeáš a Šimon.
Analýza Leonardovy Poslední večeře
Obraz Poslední večeře byl také použit v dobrodružně-fantastickém románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. V díle se poukazuje na to, že da Vinci chtěl poukázat na vztah mezi Ježíšem Nazaretským a Máří Magdalenou. Ve filmu je uvedeno, že osoba po Ježíšově pravici, tedy nejblíže Pána, by mohla být žena. Po důkladném prozkoumání si můžeme povšimnout náznaku ňader, ženských rysů ve tváři, ženských vlasů, dále pak to, že osoba po Ježíšově pravici je téměř v identickém oblečení jako sám Ježíš. Pokud bychom tuto osobu vystřihli a položili ji na Ježíšovu levici, bude velmi záhadně, možná až milenecky, ležet na Ježíšově levém rameni. To vše v literární fikci od Dana Browna vede k tomu, že by osoba po Ježíšově pravici nemusela být jeden z apoštolů, ale Máří Magdaléna.
Četná středověká a novověká zobrazení akcentují různé momenty události. Giotto umístil scénu umývání nohou do místnosti; v centru dění je Ježíš, přepásaný zástěrou, která naznačuje důstojnost a službu. Obraz Duccia přibližuje obětní ráz mše svaté. Na některých obrazech je zdůrazněn symbolický význam chleba a vína, na jiných dramatický moment oznámení zrady. Inspirace pro katechezi často používá obrazy jako prostředek didaktického zpracování události Poslední večeře.
Poslední Ježíšovo jídlo s učedníky bylo velmi zvláštní. Ježíš z něho chtěl udělat symbolické shrnutí svého života a otevřít tak dveře budoucnosti. Toto jídlo - večeře, se latinsky nazývá "cena, hostina", nebo také eucharistie (= poděkování adresované Bohu). Při této večeři Ježíš vyzval své učedníky, aby dělali to, co dělal on - to je "mše". Chtěl, aby oslava byla podobná tradičnímu židovskému svátku vysvobození (= velikonoce). Slíbil, že bude pokaždé přítomen této hostině křesťanů, i když nebude možné jej vidět. Na znamení své přítomnosti Ježíš vzal a požehnal chléb a víno a řekl, že toto je on sám, jeho tělo a krev, které dává pro osvobození a radost lidí.
Dar jeho těla a jeho krve dává život, osvobozuje a uvádí v radost, neboť tímto způsobem jsou křesťané sjednoceni s Ježíšem tak hluboce, že sdílejí i jeho Ducha a skrze něho jsou sjednoceni i navzájem mezi sebou. Ježíš, kterého potkáváme ve všedním životě je tentýž jako ten, s nímž se setkáváme v eucharistii. Eucharistie je pokrmem, který člověka udržuje při životě během jeho dlouhého exodu pouští lidské existence. Ježíš se stal chlebem, aby utišil náš hlad ... Věčné zřídlo máme v živém chlebu, třebaže je noc…
Na Zelený čtvrtek Pán Ježíš řekl, že bude s námi i nadále. Když jdeš na mši, neboj se přiblížit až k oltáři, abys byl více přítomen ... Nech v sobě zrodit touhu po eucharistii a neboj se podstoupit těžkosti spojené s pochopením mše.
Ve Vídni, na počátku 19. století byla v letech 1845-1847 vytvořena v minoritském kostele Panny Marie Sněžné, na severní zdi interiéru kostela, mozaiková kopie obrazu Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinci. Poslední večeře se objevuje i v dalších evropských sbírkách jako inspirace klasických děl či moderních reinterpretací.
Obraz Poslední večeře v moderní době pronikl i do populární kultury, např. v literatuře a filmu. Extravagantní ztvárnění biblického námětu tzv. poslední večeře páně během zahajovacího ceremoniálu Olympijských her v Paříži popudilo především katolickou církev. Obraz se stal předmětem spekulací a interpretací, jak ukázal i román Dana Browna, který zpopularizoval kontroverzní hypotézy o identitě osob zobrazených kolem Ježíše.
Hodiny, které předcházely utrpení a smrti Ježíše, se s mimořádnou intenzitou zapsaly do paměti a srdce jeho učedníků. Proto ve spisech Nového zákona nacházíme dostatek podrobností o tom, co Ježíš při poslední večeři konal a řekl. Při interpretaci textů se užívá srovnávání synoptických vyprávění a Janova textu, aby bylo možné postihnout různé aspekty události - liturgický, teologický i etický.
| Prvek vyprávění | Zdroj (evangelium) | Hlavní důraz |
|---|---|---|
| Ustanovení eucharistie | Mt, Mk, Lk, 1 Kor | Chléb a víno jako tělo a krev, instituce mše |
| Umývání nohou | Jan | Pokora a služba jako vzor |
| Oznámení zrady | Mt, Mk, Lk, Jan | Dramatické odhalení Jidáše |
| Časové určení | Synoptici vs. John | Rozdílné tradice kalendářů a diskuse o dni (středa/čtvrtek) |
Čtenářům napomáhá vědomí, že jednotlivá evangelia přinášejí soubor vzpomínek a teologických interpretací, které společně vytvářejí obraz události, jež se stala základem křesťanské víry a bohoslužby.
Copyright © pohodanovapec.cz
