Copyright © pohodanovapec.cz 
Právo várečné je jedním z nejvýznamnějších a nejvýdělečnějších středověkých městských práv, které umožňovalo vařit pivo. V královských městech bylo proto právo várečné úzce spojeno s právem mílovým. Prakticky pokud město mělo právo várečné, mohl ve svém domě pivo vyrábět a šenkovat každý plnoprávný měšťan. Plnoprávným měšťanem byl pouze vlastník domu uvnitř městských hradeb, kterých bylo omezené množství.
Postupně, jak se výroba specializovala, docházelo ve městech k určité koncentraci vaření piva ve společném pivovaru (vaření „střídou“). Často měšťané náročnější část výroby či výrobu celou přenesli na specializované řemeslníky a pivo ve svém domě pouze šenkovali. Právo várečné bylo vázáno ke konkrétnímu domu; v menšině a jen v některých městech byla jeho nositelem fyzická osoba. Vznikaly tak právovárečné domy. V takovém domě byla v přízemí krčma (šenk, mázhaus) a v ní se pivo prodávalo. Z těchto drobných pivovarů se jich zachovalo jen několik, nejznámějšími jsou pivovary U Fleků a U Medvídků v Praze.
Pivo z poddanských pivovarů se původně nesmělo dovážet do měst; vztah narovnala „svatováclavská smlouva“ z roku 1517. U společného pivovaru, sladovny, hostinců nejsou zapsáni jednotliví spoluvlastníci jménem. Ale zápis zněl: „Vkládá se právo vlastnické Právovárečném měšťanstvu z … a název daného města kde to právo bylo dáno.“ Zápis „podílu práva várečného“ je zápisem spoluvlastnického podílu dočasného vlastníka právovárečného domu; právo várečné (jako majetkový podíl na vlastnictví pivovaru, sladovny, ledovací louky před pivovarem, sítě hostinců,..) je vždy vlastnictvím určité osoby. Právo várečné se prodávalo jako součást domu, někdy se převádělo z domu na dům, v některých městech byla některá práva volná a převáděla se mezi osobami.
Veškeré tyto paradoxy a těžkosti vyústily v konflikty, kdy šlechta začala v podstatě konkurovat městům i na poli pivovarnictví. Do hry vstoupila otázka, zda právo várečné náleží zcela městům, nebo zda ho mohou dowydělávat i vrchnostenské pivovary na svých panstvích. Pro města znamenalo právo várečné a jeho doprovodné právo mílové monopol na výrobu a prodej piva v okolí. V době lucemburské zvětšilo počet královských měst, která získala výsadu mílového práva; tato konkurenční výhoda byla zásadní pro rozvoj měšťanského pivovarnictví.
Roku 1547 došlo ke konfiskaci majetku měst, což zapříčinilo zhoršení slávy městského řemeslného pivovarství. Roku 1620-1648 se pak děly komplikace v důsledku třicetileté války a posléze i další vývoj-ale hlavní vražedný tlak na městská práva vyvstával z ambicí šlechty. V 16. století nastaly významné změny: Svatováclavská smlouva z roku 1517 definitivně potvrdila várečné právo, a tak vzniklo uzavřené pole, ve kterém města a roku 1517 uzavřela dohody o právech várečného, mílového a dalších. V 2. polovině 16. století se poměry vyostřily: města ztrácela privilegia, šlechta rozšiřovala svoje pivovary na panstvích, a milli se tak potvrdila vedle měst i vrchnostenská výroba piva.
Gastronomické kurzy v Uherském Hradišti
Do roku 1869 platilo právo výčepní (propinační), které omezovalo výstavbu pivovarů; bylo zrušeno až 30. dubna 1869. V době vlády Habsburků a později během novověku došlo k dalším reáliím: stále vznikaly a zanikaly pivovarské cechy; měšťané si udržovali určité výsady, ale konkurence z venkova a z menších měst postupně roste. Zásadní zlom nastal s průmyslovou revolucí, která přinesla centralizaci produkce, rozvoj Sladovnické školy a plzeňský Prazdroj (1842) a modernizaci technologií podnikovými inovacemi Františka Ondřeje Poupe a Karla Josefa Napoleona Ballinga. V Plzni vznikl Prazdroj, a to v roce 1842; to byl zrod moderního českého pivovarnictví, které se postupně z centralizované produkce vyvinulo do širokého spektra stylů a značek.
Počátek 19. století znamenal, že měšťanské pivovary ztrácí monopol; koncerny a nové minipivovary se objevují a vynášejí variace stylů i kvality. Změny vyvolané zrušením nevolnictví a dalšími reformami umožnily migraci lidí do měst a růst městské hospodářské páky, což ještě více podpořilo rozvoj měšťanského pivovarnictví i postupný rozpad dřívějších privilegí šlechty. V 20. století došlo k dalšímu vývoji: dvě světové války a hospodářská krize akcelerovaly industrializaci pivovarnictví; komunismus prosadil zveličený státní režim a rajonizaci odbytu. Po roce 1989 nastala obnova malých regionálních pivovarů spolu s klášterními snahami o návrat k tradičním recepturám a novým minipivovarům, které nabízejí širokou škálu stylů a zaručují kvalitu pro spotřebitele.
Sečteno a podtrženo, vývoj pivovarnictví v Čechách se dá rozdělit do čtyř hlavních fází: počátek klášterního vaření (rok 993 a později) až po vznik královských měst, spor mezi měšťany a šlechtou a jejich dohody o mílovém právu, následně průmyslová revoluce a moderní doba, která přináší stabilní kvalitu, rozmanitost a návrat k regionálním i tradičním kořenům. Dnes vedou velké průmyslové pivovary, ale zachovány jsou stovky menších regionálních pivovarů a několik klášterů, které se k vaření piva vrátily. A nová éra minipivovarů a nových pivních stylů umožňuje každý výlet okořenit ochutnávkami místních piv a případně se k nim i přestěhovat.
Na závěr lze říct, že měšťanské a vrchnostenské pivovary spolu tvořily komplexní síť, která formovala české pivovarnictví po staletí - od klášterních počátků až po dnešní širokou paletu piv a jejich kvalitu.
Copyright © pohodanovapec.cz
