Copyright © pohodanovapec.cz 
Kohoutí zápasy byly v minulosti populární zábavou v mnoha evropských, amerických i asijských zemích. Tradice kohoutích zápasů pochází nejspíš z Asie. První zmínky pocházejí z Indie z tzv. Harappském období, přibližně ze čtvrtého tisíci letí před naším letopočtem. Z asijských končin si to zvířata posléze namíří přes území dnešního Pákistánu až do Mezopotámie a Říma. Později se touto kratochvílí začali bavit staří Peršané, Izraelité a Asyřané. Kolem 5. stol. př. n.l. byly zápasy populární v Athénách nebo třeba v Římě a koncem 15. století se kohoutí zápasy staly oblíbenou zábavou ve Francii, Anglii a v Španělsku. Kohouti ve starověkém Řecku bojovali jako předskokani před zápasy lidských bojovníků. Vášnivě povzbuzovali kohouty v ringu jak Evropané, tak i Američané.
Z asijských končin se tradice rozšířila do Středního východu a Evropy. A jsou to právě obyvatelé Věčného města, kteří mají za časů Julia Caesara dokonce úřední posvěcení chovat přímo pro zápasy bojová kohoutí plemena. Starodávné kohoutí zápasy, které lidskou společnost doprovázejí již přes několik tisíc let, se v „západní” společnosti chýlí ke konci. Dnes jsou zápasy rozšířené po celém světě a vydělávají miliony. Fenoménem jsou například v latinské Americe - v Mexiku, Brazílii nebo Peru. V Mexiku mají opeřenci dokonce zbraně...
V souboji dvou kohoutů může jít i život a i proto jsou často používána speciálně vycvičená a vyšlechtěná plemena, které souhrnně označujeme jako „bojovničky”. Kohouti zápasící v ringu se od drůbeže chaoticky pobíhající po zaneřáděném dvorku liší jako den a noc. Jsou daleko agresivnější a mají také silnější teritoriální pud. Ke kohoutím bojům se šlechtí speciální plemena kohoutů, tzv. bojovničky. Nejznámější patří např. bojovničky malajská a novoanglická nebo třeba kornyška. Zajímavé je, že kohoutí zápasy nemusí být nutně doménou jen slepičích samců, ale třeba i frankolínů šedých či orebic čukar.
Před zápasem je běžné, že kohout nejprve změřen a zvážen. Důležité je, aby byl kohout nejprve změřen a zvážen. Podle toho mu vyberou vhodného protivníka. Než se do sebe bojoví opeřenci pustí, musí na váhu. Zápasit spolu totiž většinou mohou jen stejně těžcí jedinci. Prakticky každá země, ve které se ať už legálně, či ilegálně konají kohoutí zápasy, má pro jejich průběh svá pravidla. Jedno je ale spojuje, a to finiš. Jedno je však spojuje - závěr. Zápas končí v momentu posledního vydechnutí jednoho z kohoutů. Ani vítězství však nemusí být pro zvíře výhrou. Mnoho kohoutů umírá jen pár minut po skončení zápasu v důsledku vyčerpání nebo vnitřních zranění.
Před zápasem se kohoutům vyholí nohy a část těla pod křídly. Kromě části peří přicházejí také o svou pýchu, hřebínek a lalok. Hlava je díky tomu lehčí a méně zranitelná. Ty se v některých zemích navíc ještě pokapávají jedem. Tahle pomůcka dokáže značně urychlit zápas a zajistit krvelačným divákům ještě více rudé tekutiny. V Asii můžeme být svědky zápasů v té nejdrsnější podobě, kdy jde opravdu o život. Na pařáty ptáků jsou připevňovány speciální kovové nástavce, které mohou být napuštěny i jedem pro rychlé usmrcení protivníka. V některých zemích mohou mít kohouti k boji dokonce upravené pařáty. Mají na nich ostré kovové nástavce, nebo jsou namočené do jedu - aby rychleji zneškodnily protivníky.
Jedná se tedy zároveň o rozšířenou formu hazardu. Na výsledek zápasu se uzavírají sázky, jedná se tedy o rozšířenou formu hazardu. Sázky se ve stálých a hojně využívaných arénách mohou během jediného zápasu vyšplhat k neuvěřitelným 1 000 USD, což pro chudé obyvatele zemí jihovýchodní Asie často představuje výdělek za mnoho, někdy až desítek let. V Indonésii mohou být sázky ještě výraznější: „Větší byznys je to pro majitele vítězného kohouta, ten může vyhrát až 20 miliónů,“ vysvětluje spolusedící. „Sází se tady o milióny rupií. Klidně můžeš vyhrát nebo ztratit až 10 miliónů.“
Na velkých zápasech je navíc sázení na kohouty doplněno dalšími formami hazardu, jako karty nebo tradiční hra hádání obrázků zvaná kocok. Na velkých zápasech, jako je tento, je navíc sázení na kohouty doplněno dalšími formami hazardu, jako karty nebo tradiční hra hádání obrázků zvaná kocok.
V některých případech dochází k neférovým praktikám: „Věřila bys, že je tady běžný doping?” Při třetím kole se mi už z mrtvých zvířat okolo začíná dělat zle. Doping, anabolika, injekční stimulace, léčiva, napájení rýžovým vínem nebo krmení hovězím - to vše se podle svědectví provozovatelů a majitelů používá, aby kohouti byli silnější a agresivnější. „Vstává za úsvitu, aby jim podal anabolika na růst svalů, napájí je rýžovým vínem, krmí hovězím masem… a dopuje je injekcemi, aby je rozzuřil,“ popisuje majitel Nyoman péči o své šampiony. Zneužívání a mučení zvířat je proto jedním z hlavních důvodů, proč ochránci zvířat a zákony v mnoha zemích zápasům brání.
Po tisících letech vývoje na různých místech světa se průběh trochu liší. Například v Mexiku nebylo neobvyklé přidělávat na nohy zápasníků čepele. Čepele přidělané na pařátech byly efektivní zbraní a stále se na některých místech světa používají. Boje jsou pak zalité krví. Jinde se jim na nohy přidělávaly drápy jiných kusů, nebo gumové čepele, které protivníkovi sice ránu neotevřou do krve, ale pořádně jej pohmoždí. Ve snaze obhájit krvavou zábavu a zmírnit její krutost přijali Thajci před časem nová pravidla, která svým výkladem připomínají box. Kohouti jsou rozděleni do váhových kategorií. Oba opeřence čeká 5 kol po 15 minutách, která jsou navíc oddělená 3minutovými přestávkami. Střetnutí už nekončí jenom ve chvíli smrti jednoho z ptáků, ale i v okamžiku, kdy jeden začne před druhým opakovaně utíkat, je zraněný, silně krvácí či není schopen zaujmout bojovou pozici.
V České republice a vlastně i ve všech státech Evropské unie a v USA máme smůlu. Pořádání kohoutích zápasů je zde zakázáno zákony a vyhláškami na ochranu zvířat proti týrání. V téměř celé Evropě, Americe i Asii se pozvolna tato kdysi výhradně čínská kratochvíle zakazuje a legálně si na ně můžete vsadit jen na pár místech světa. V některých státech USA je dokonce trestné i pouhé přihlížení. Jinak je tomu však v oblastech jihovýchodní Asie nebo v Karibiku, případně v Latinské Americe. Nadále zůstávají zápasy povoleny: v Mexiku, Peru, Kolumbii, Dominikánské republice, částečně pak v Argentíně, Španělsku, Francii nebo na Filipínách. V některých státech Asie jsou i přes zákazy zápasy tolerovány, to platí například pro Indii, Bali v Indonésii nebo Thajsko.
Právní kličky někde umožňují setrvat tradici: „V trestním zákoníku neexistuje žádný výslovný zákaz týkající se kohoutích zápasů, takže existuje paradox, že zločin je stíhán v celém Španělsku, s výjimkou Andalusie a Kanárských ostrovů. Oba mají na tyto události právní krytí,“ vysvětluje právník Jorge Novella. Na zápasy se však zde nesmí sázet, nesmí být vpuštění mladiství mladší 16 let a všechny chovné stanice i bojové arény musí být nahlášeny úřadům. Kohouti musí být chováni ve zdravých podmínká, kde mohou prosperovat a nebudou šířit nemoci.
Kohoutí zápasy mají v Indonésii dlouhou tradici. Ze 17 000 ostrovů indonéského souostroví je pouze Bali hinduistické a oproti jiným ostrovům zde zápasy nejsou jen krvavou kratochvílí, ale často se pořádají před náboženskými obřady jako oběť bohům. Kohoutí zápasy tejen jsou starobylá balijská tradice. Indonéská vláda se je sice vehementně snaží potírat, ale přesto i dodnes zůstávají součástí každodenního života ostrova Bohů. Zákony Indonésie zakazují kohoutí zápasy a jakoukoliv formu hazardu, ale jak vám většina Balijců potvrdí, „vláda je daleko na Jávě a Bali vládnou bohové, které musíme poslouchat“. Místní lidé a vláda zde tak dosáhli nevyřčeného kompromisu: kohoutí zápasy mohou pokračovat, dokud budou všichni předstírat, že neexistují.
Popis zúčastněného pozorovatele ilustruje atmosféru: v aréně pod střechou z vlnitého plechu jsou ze čtyř stran postavené rozviklané tribuny z bambusu, na kterých se tísní nejméně dvě stovky dychtivých mužů. V samotném středu je ring pro drůbeží gladiátory. Organizátoři zápasu procházejí důležitě okolo ringu. Tradiční sarongy uvázané okolo pasu, k tomu zářivě bílá trička a ruce plné bankovek. Postupně představují bojovníky, osahávají jim svaly a rozhodují, kdo se s kým utká ve spravedlivém souboji. Začínají se přijímat sázky, které se mohou pohybovat i v řádech několika stovek korun. Muži divoce gestikulují a ve zběsilém semaforu gest uzavírají sázky s ostatními sázkaři na opačných stranách arény.
Kromě ekonomického přínosu, který přinášejí turisté, jsou balijské kohoutí zápasy neodmyslitelnou součástí místního ekonomického modelu a nevypadá to, že se na tom v blízké době něco změní. Jedná se nejen o tradici starou několik tisíc let, důležitou společenskou událost, ale i o velký byznys, ve němž se točí nemalé peníze. Majitelé vstupují do arény se svými svěřenci, pevně drží kohouty těsně u sebe a rozdráždí je. Dav začíná skandovat. Kohoutům se načepýří peří na krku a hřbetě a nekompromisně se pustí do svého soka. Kohouti jsou totiž silně teritoriální zvířata a své území brání do posledního dechu.
Zápas tak často opravdu končí smrtí jednoho z ptáků. Ani vítěz to však nemá jednoduché. Často umírá jen pár minut po zápase, vyčerpáním nebo na následky vnitřních zranění. Mrtví kohouti se buď používají jako obětní dary v chrámu, nebo se prodávají za vysokou cenu k jídlu - jejich maso je považováno za delikatesu. Šťastlivci, kteří krvavý souboj přežijí, jdou do ringu o pár dní později znovu. Z ochranného hlediska i z hlediska morálky proto ochránci zvířat a legislativa v mnoha zemích bojují za zákaz a kontrolu těchto praktik.
Oddanost Johna Travolty scientologii
| Prvek | Popis |
|---|---|
| Rozměr ringu | kruh přibližně o průměru 3 m (v lidových hrách) |
| Výběr soupeřů | stejně těžcí jedinci, vážení před zápasem |
| Úpravy těla | vyholení nohou a části pod křídly, odstranění hřebínku/laloku |
| Zásahy | připínání čepelí, doping, jedy (v některých regionech) |
| Ukončení | smrt nebo ztráta bojovné pozice; v některých pravidlech i když kohout uteče |
Většina evropských, amerických i asijských zemí kohoutí zápasy zakázala. Ve většině z nich byly už před více než jedním stoletím zakázány. Jinak je tomu v některých oblastech: Nadále zůstávají zápasy povoleny v Mexiku, Peru, Kolumbii, Dominikánské republice, částečně pak v Argentíně, Španělsku, Francii nebo na Filipínách. A v některých státech Asie jsou i přes zákazy zápasy tolerovány, to platí například pro Indii, Bali v Indonésii nebo Thajsko. V některých místech se však jedná o skrytou či nelegální aktivitu, kterou praktiky orgánů potírají - „Jasně, že jsou kohoutí zápasy zakázány. Až přijde policie, budeme muset všichni utéct,“ žertuje jeden z mužů.
Ochránci a milovníci zvířat přispěli k masivním zákazům: postarali se o to především ochránci a milovníci zvířat. Znepokojení veřejnosti, tlak mezinárodních organizací i změna morálních standardů vedly k tomu, že starobylé divadlo se v „vyspělém” světě stává tabu. Na druhé straně je tu sociálně-ekonomický argument - pro chudé obyvatele může výhra v zápase představovat příjem srovnatelný s výdělkem za mnoho let, což komplikuje snahy o úplný zákaz. Někdy jsou zápasy prezentovány jako kulturní tradice a náboženský rituál - zejména na Bali, kde jsou krásné rituály a kruté boje nečekaně propojeny: „Tejen je vlastně neoficiální národní sport, který k Bali patří stejně jako všechny příjemné věci známé z katalogů cestovních kanceláří.”
Kohoutí zápasy jsou fenoménem s tisíciletou historií, prolínají se v nich kultura, náboženství, ekonomika i krutý hazard. Ačkoliv vyspělý svět kohoutí zápasy zakazuje, v některých zemích je tahle krvavá zábava stále nedílnou součástí místní kultury a nikoho ani nenapadne ji kvůli její krutosti zavrhovat. Můžeme s tím nesouhlasit, ale často jde o komplexní sociální a ekonomický problém, který nelze vyřešit pouhým zákazem bez doprovodných opatření. K cestování a poznávání cizích kultur patří i pokusit se porozumět místním zvyklostem, ať už se nám líbí, nebo ne.
Copyright © pohodanovapec.cz
