Copyright © pohodanovapec.cz 
Co vám vytane na mysli, když slyšíte výraz „Poslední večeře“? Mnozí lidé si vzpomenou na obdivovanou fresku od malíře Leonarda da Vinci, jež je v Milánu. Ale co tato Poslední večeře vlastně je a jaký význam má ve 21. století?
V encyklopediích a naučných slovnících se dočtete, že Poslední večeře, označovaná také jako Pánova večeře, je jídlo, které jedl Ježíš Kristus se svými apoštoly večer před svou obětní smrtí. Bylo to poslední jídlo, jež se svými věrnými následovníky jedl, a proto bývá tradičně nazýváno Poslední večeře.
Onen moment zná každý, i ten, kdo Bibli viděl jen z dálky. Kristus zde podle tradice rozdělil víno a chléb, což mělo symbolizovat jeho krev a tělo. Slavná večeře byla vnímána i jako oslava svátku Pesach, tedy židovských Velikonoc.
Poslední Ježíšovo jídlo s učedníky bylo velmi zvláštní. Ježíš z něho chtěl udělat symbolické shrnutí svého života a otevřít tak dveře budoucnosti. Toto jídlo - večeře, se latinsky nazývá "cena, hostina", nebo také eucharistie (= poděkování adresované Bohu).
Při této večeři Ježíš vyzval své učedníky, aby dělali to, co dělal on - to je "mše". Slíbil, že bude pokaždé přítomen této hostině křesťanů, i když nebude možné jej vidět. Na znamení své přítomnosti Ježíš vzal a požehnal chléb a víno a řekl, že toto je on sám, jeho tělo a krev, které dává pro osvobození a radost lidí.
Díla Caravaggia: Večeře v Emauzích a Nevěřící sv. Tomáš
Dar jeho těla a jeho krve dává život, osvobozuje a uvádí v radost, neboť tímto způsobem jsou křesťané sjednoceni s Ježíšem tak hluboce, že sdílejí i jeho Ducha a skrze něho jsou sjednoceni i navzájem mezi sebou. Ježíš, kterého potkáváme ve všedním životě je tentýž jako ten, s nímž se setkáváme v eucharistii.
Sledování zpráv o Poslední večeři, kterou Kristus slavil se svými učedníky, nás vede k otázce, zda se jednalo o velikonoční večeři či nikoliv. Do velikonočního kontextu ji evidentně řadí tři synoptická evangelia, Janova perspektiva je jiná - není časová. Autor čtvrtého evangelia poukazuje na teologickou souvislost mezi Kristem a beránkem, který je zabit pro hříchy světa; Kristus umírá na kříži v tom okamžiku, kdy se v chrámě zabíjejí velikonoční beránci.
Poslední Ježíšovo stolování před jeho smrtí obsahovalo tradiční prvky hostiny, které jsou typické pro Židy. Nelze s jistotou stanovit, zda Poslední večeře byla velikonoční hostinou tak, jak ji Židé slavili při Pesachu, anebo se jednalo jen o rituální hostinu - večeři. Současně nejsme schopni stanovit přesný průběh, protože základní struktura pesachové večeře byla popsána později.
Pokud jde o průběh, Mišna popisuje, že pesachová večeře začínala nalitím prvního kalicha a předsedající pronášel požehnání. Následoval předkrm, při kterém se na stůl přinášel nekvašený chléb, zelenina a omáčka. V době chrámu byl přinesen beránek. Po vypití prvního kalicha je nalit druhý kalich a následuje poučení stolujících na základě biblických textů. Tato úvodní část je zakončena zpěvem žalmů.
Mišna poukazuje na to, že i chudí si musejí dopřát 4 kalichy vína a po celou dobu slavení všichni stolovníci leží jako to tehdy dělali svobodní lidé. Marek uvádí řecký obrat, který lépe překládán zní „když leželi u stolu“ (Mk 14,18).
Po úvodní části (předkrmu) následovala vlastní hostina, která měla tři části: požehnání chleba, jezení beránka a požehnání kalicha. Marek tuto část popisuje prostě: „Když jedli, vzal chléb, požehnal …“ (Mk 14,22). Lukáš zdůrazňuje velikonoční charakter hostiny: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka …“ (Lk 22,15).
Ježíš bere kalich, říká děkovnou modlitbu a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. Slova nad kalichem končí ohlášením jeho smrti a nastává obrat v příchodu Božího království: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží“ (Lk 22,18).
Ježíš chápe chléb, který žehná a rozděluje, jako své tělo, které se vydává za vás ve smyslu zástupné oběti (Lk 22,19). Slova o významu kalicha upozorňují na novou smlouvu, která podle Ex 24,8 bude určovat nový vztah k Bohu. Krev, podobně jako tělo, se vylévá za vás jako smírná kultická oběť za mnohé (Mk 14,24).
Tato struktura večeře vyplývá z novozákonních textů i rabínské literatury, přičemž Nový zákon má čtyři zprávy o ustanovení eucharistie, které poukazují na dvojí tradici, jež byla v prvotní církvi. První tvoří Marek (Mk 14,22-25) a Matouš (Mt 26,26-29), druhou Lukáš (Lk 22,15-20) a Pavel (1 Kor 11,23-25).
Kristus do pesachového kontextu vkládá ustanovení nové smlouvy, neboť on je tou smlouvou, protože jednou provždy ve své osobě ustanovuje spojení člověka s Bohem: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20). Účast na Kristově chlebě a kalichu znamená vstoupit do jeho oběti, učinit ze svého života oběť pro druhé.
Ať bylo Ježíšovo poslední jídlo s jeho učedníky a přáteli jakéhokoliv typu, je základem pro křesťanské slavení Večeře Páně - eucharistie. Poslední večeře představuje na jedné straně ukončení všech hostin v životě Ježíše z Nazaretu, zároveň však znamená nový začátek.
Poslední večeře předjímá společenství učedníků u stolu po jeho smrti a také hostiny na konci času v Božím království. Ježíšova večeře je jednak poslední, zároveň však i první. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde (1 Kor 11,26).
Na Zelený čtvrtek Pán Ježíš řekl, že bude s námi i nadále. Když jdeš na mši, neboj se přiblížit až k oltáři, abys byl více přítomen. Nech v sobě zrodit touhu po eucharistii a neboj se podstoupit těžkosti spojené s pochopením mše.
Když se řekne Poslední večeře, drtivá většina lidí si vybaví scénu, které vdechl život právě Leonardo da Vinci. Od roku 1498, kdy nástěnnou malbu v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie dokončil, ji žádné jiné vyobrazení událostí Ježíšovy večeře s apoštoly nezastínilo.
Je to tady! Je jedním z vůbec nejstudovanějších uměleckých děl v dějinách. I dnes, po více než 500 letech, je totiž nevysychajícím zdrojem tajemství, otazníků, ale údajně také ukrytých poselství a zašifrovaných zpráv.
Jak se dozvíte i v dokumentu Da Vinci: Tajemství Poslední večeře vysílaném na Prima ZOOM, díky moderním technologiím se povedlo dílo poměrně přesně zrekonstruovat. Už se ani nedá říct zrestaurovat, protože původní malba je z drtivé většiny pryč… a právě to dost hraje do noty milovníkům různých záhad a konspiračních teorií.
Brown si například všiml, že Jan po Kristově pravici má vyloženě ženské rysy a spekuloval, že kdybychom tuto postavu vzali a položili Ježíšovi na levé rameno, vypadali by jako milenci. Stačí se ale podívat na da Vinciho obraz Jana Křtitele nebo Mony Lisy a můžeme se přesvědčit, že Leonarda androgynní postavy vždy fascinovaly.
Daleko zajímavější je pokus Slavisa Pesciho, který obraz zkusil sloučit s jeho zrcadlově obrácenou kopií. Na myšlenku ho přivedla da Vinciho záliba v zrcadlovém psaní. A výsledek je přinejmenším zajímavý. Objeví se nové postavy, včetně ženy s dítětem na ruce.
Italský skladatel Giovanni Maria Pala dokázal dle v obraze údajně skrytých not zahrát 40vteřinovou melodii. Probírala se na obraze jednoznačně přítomná symbolika spojená s číslem tři (svatou trojicí) a Leonardova oblíbená symetrie. Vznikly sáhodlouhé debaty o tom, co se umělec rozhodl postavám dát na talíř, zda úhoře či sledě - možná vám to přijde jako banalita, ale tyto výrazy mají v italštině další význam: úhoř, aringa, připomíná slovo arringa, indoktrinace. Slovo renga zase může kromě sledě znamenat i „člověk, který odmítá náboženskou víru“.
Mnoho historiků a odborníků na kulturní antropologii právě v absenci svatozáří vidí tu nejdůležitější skrytou (i když pro tehdejší společnost jistě čitelnou) zprávu - Leonardův postoj k tomu, zda byl Ježíš synem Božím, anebo byl hluboce lidský, syn člověka. Da Vinci se vyžíval v emocích, které mohl apoštoly nechat předvést: Vztek, úlek, strach, šok… není se čemu divit, že je nechal všechny sedět vedle sebe a ne u kulatého stolu, jak bylo zvykem poslední večeři páně malovat. Potřeboval, aby si divák mohl všechny ty hluboce lidské reakce prožít.
Jednotlivé novozákonní texty se v popisu událostí týkajících se Ježíšovy poslední večeře mírně odlišují. Někteří badatelé upozornili na fakt, že Ježíš sice pozvedl kalich po večeři, avšak ani Lukáš, ani Pavel v listě Korintským nespecifikuje, po které.
Poslední večeře páně měla proběhnout na Zelený čtvrtek, den před Velkým pátkem. Podle Humphreyse se Matouš, Marek a Lukáš při psaní evangelií řídili starým kalendářem a nikoli oficiálním židovským lunárním kalendářem, míní Humphreys. Pouze Jan použil ve svém textu platný kalendář, proto se jeho evangelium od ostatních tří liší.
Z těchto úvodních zpráv je patrno, že Ježíš chce před svým utrpením slavit s Dvanácti večeři, která dosáhne svého naplnění v Božím království: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).
Důležitá je informace o stolujících: „Večer přišel Ježíš s dvanácti“ (Mk 14,17). Podle předpisů muselo mít společenství, které slaví večeři nejméně deset osob a nebylo určeno, zda se jedná jen o muže. Pokud jde o Poslední večeři, tak se můžeme domnívat, že kromě apoštolů byla přítomna Ježíšova matka a snad i ostatní ženy, které jej doprovázely, dále obyvatelé domu, kde se večeře konala, a tedy i děti.
Jan ve svém evangeliu (Jan 13,21-30) mluví o přítomnosti „učedníka, kterého Ježíš miloval“, zda jej řadí do okruhu Dvanácti (dle tradice) či nikoliv (velká část exegetů), zůstává otevřenou otázkou.
Je zjevné, že není možné být Kristovými učedníky, když nejsme ochotni jít Kristovou cestou a mít účast na jeho smlouvě, na krvi, která se prolévá. Odtud pramení křesťanské pojetí služby a angažovanosti ve světě.
Mnozí lidé v průběhu staletí obětovali svůj život kvůli něčemu, co považovali za hodnotné. V některých případech jejich smrt někomu přinesla jistý dočasný užitek. Ale i když sebeobětování mohlo být velice chvályhodné, co do významu se nedá se smrtí Ježíše Krista vůbec srovnávat. A navíc smrt žádného člověka v pohnutých dějinách lidstva nemůže mít tak dalekosáhlý účinek.
Poslední večeře představuje na jedné straně ukončení všech hostin v životě Ježíše z Nazaretu, zároveň však znamená nový začátek. Předjímá společenství učedníků u stolu po jeho smrti a také hostiny na konci času v Božím království. Ježíšova večeře je jednak poslední, zároveň však i první.
Závěr Poslední večeře je charakterizován několika slovy: „Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.“ (Mk 14,26). Rekonstrukce průběhu Poslední večeře na základě novozákonních textů nás vede k usouzení, že to byla židovská velikonoční večeře; celá atmosféra tomu odpovídá, a přesto tu zůstává mnoho otevřených otázek a rozdílných interpretací, které obohacují jak teologické, tak kulturní porozumění této události.
| Aspekt | Hlavní obsah |
|---|---|
| Liturgie | Ustanovení eucharistie - chléb a víno jako tělo a krev Kristova |
| Historický kontext | Pesachová večeře vs. rituální hostina; rozdílné časové údaje v evangeliích |
| Teologie | Nová smlouva, oběť, společenství a eschatologické naplnění |
| Umění | Da Vinciho pojetí - humanizace, emoce, symetrie a pozdější teorie o skrytých znacích |
Copyright © pohodanovapec.cz
