Copyright © pohodanovapec.cz 
Baron František (Franz) von der Trenck patří mezi nejzajímavější a nejkontroverznější postavy válek o rakouské dědictví, jeho životní osudy, vojenská kariéra i pověst však prosycují řadu legend i ověřených faktů. Následující text sestává z historických údajů, soudobých svědectví i popisů, které zachycují Trenckovu osobnost, jeho jednotku pandurů, taktiku a konečný pád do vězení na brněnském Špilberku.
Nejslavnější „obyvatel“ brněnské hrobky, jehož jméno se stalo legendou, se narodil zřejmě 1. ledna 1711 v italském Reggiu v Kalábrii Anně Marii rozené Kettelerové a Janu Jindřichu Trenckovi (1664-1743), císařskému podplukovníkovi. Po dovršení šestnáctého roku zahájil podle tehdejších zvyklostí vojenskou kariéru fénrycha, tedy v nejnižší důstojnické hodnosti, v pěším pluku hraběte Pálffyho. Mladý baron vstoupil jako student do jezuitské koleje v Šoproni (tehdy Oedenburg) a vzdělání završil ve Vídni.
V roce 1727 vstoupil do uherského 8. pěšího pluku hraběte Pálffyho, kde dosáhl hodnosti poručíka. Už tenkrát se negativně projevila jeho neukázněná povaha a pro neposlušnost byl r. 1732 propuštěn. V roce 1731 se oženil s Josefínou, dcerou Jana Františka barona Tilliera; mladá manželka zemřela již roku 1737.
Ovdovělý mladý baron vstoupil ještě v roce smrti své choti do ruských služeb a hned mu byla udělena hodnost husarského rytmistra. Během pobytu v ukrajinské garnizoně se v dubnu 1738 poprvé setkal s pozdějším kolegou Gideonem Laudonem. V řadách carevniny lehké kavalerie se ovšem dostal i do prvního sporu s nadřízenými, kdy jako zánovní rytmistr se neovládl a zpolíčkoval svého velitele. Závažný kázeňský přestupek znamenal samozřejmě nejen degradaci, ale i následný těžký trest.
Trenck měl na své straně mocného protektora, polního maršála hraběte Münnicha, který jej z velkého maléru dostal a uklidil jej na krátkou dobu jako carského kurýra až do vzdálené Astrachaně. Pobyt zde se rovnal téměř vyhnanství, ale Trenck se brzy vyléčil a opět se pustil do dobrodružného života. Jako major orlovských dragounů v srpnu 1739 opět zaútočil na nadřízeného a hrozila mu smrt; omilostněn byl na poslední chvíli díky Münnichově intervenci. V témže roce se vracel přes Halič domů a po vstupu na uherské teritorium se setkal se svým otcem ve městě Levoči. Po zhlédnutí poničené vesnice jednal rychle a odvetným výpadem proti hraničním lupičům si způsobil další problémy.
Na Nový rok 1711... (narozena) - v obtížné době pro mladou panovnici Marii Terezii Trenck nabídl sestavení dobrovolnického sboru pandurů. Nabídka přišla v okamžiku, kdy Marie Terezie zoufale sháněla vojsko na obranu svých dědičných zemí proti hrozbě Pruska a dalším nepřátelům. Trenck obdržel patent k najímání mužstva a hodnost nejvyššího strážmistra dne 27. února 1741; verbování ve Slavonii a na Sávě mohlo začít.
Skladba tělesa pod velením ještě nedávno obžalovaného šlechtice byla pestrá - hlavní jádro tvořili omilostnění hraniční lupiči a jiné kriminální živly. Podařilo se mu naverbovat tisícovku chorvatských dobrovolníků s pestrou kriminální minulostí, z nichž bleskově vytvořil smrtící komando. Zrodili se elitní panduři s charakteristickými červenými plášti, oholenými hlavami a zakřivenými dýkami.
Výzbroj spolu s výstrojí nebyly nijak laciné, stály celkem 62.000 zlatých. Pro pandury příslovečná byla jejich bizarní garderoba. Sestávala z pestré směsi elementů lidových a regionálních, charvátských, slavonských a dalmatských, ale také z uherských a tureckých a bosensko-hercegovinských prvků. Zcela typický byl červený plášť s kápí; nosili jej všichni panduři jako hlavní atribut své adjustace.
Nositeli výzbroje byly pistole, handžáry a nože zasunuté v šerpových pásech, další pistole v pouzdře na řemeni, šavle nošeny zkřížené přes prsa, váčky s kulemi a prachovnice. Konečně výzbroj uzavírala balkánská či turecká ručnice s dřevěnou zdobenou pažbou. Neméně rozmanité byly i kalhoty od tureckých šarivari po uherské přiléhavé kalhoty a obuv karpatského typu.
Zvolená bojová taktika připomínala moderní partyzánskou válku. Zkušení žoldnéři využívali dokonalý moment překvapení, přepadali zásobovací konvoje v hlubokém týlu a vyvolávali naprostý chaos v přísně organizovaných formacích pruské armády. Tímto neortodoxním přístupem dokázali nepřítele silně demoralizovat a prokazatelně přispěli k záchraně habsburského trůnu ve válkách o rakouské dědictví.
V malé válce tito banduři či panduři vynikali: rušili zásobovací linie, přepadali konvoje, útočili na menší útvary, dobývali ležení a sklady, prováděli kvalitní průzkum a udržovali efektivní propojení. Tyto akce výrazně oslabily nepřátele Marie Terezie a pomohly změnit počátečně bezvýchodné postavení monarchie k jejímu prospěchu.
Bojové úspěchy šly ruku v ruce s nevídanou brutalitou a drancováním civilního obyvatelstva. Vlastní výbušná povaha Trencka a jeho nenasytnost ho nakonec přivedly do problémů. Trenck sám bezostyšně bohatl na ukořistěném majetku a své vlastní podřízené chladnokrevně hnal do jisté smrti, aby po nich bezpečně získal jejich finanční podíly. Panduři zcela zdecimovali a vypálili bavorské město Cham a zanechali za sebou desítky mrtvých.
Zpráva v letopise Františka Vácslava Felíře z května roku 1744 vzbudila v tehdejších společenských vrstvách značnou sensaci a skandál. Generál Trenck (Felířem mylně nazvaný generálem) byl obviněn, že při bitvě u města Trautenau v době střetu s Prusy v určitý čas nepřišel a zanechal tak průchod pruskému vojsku, což vedlo k porážce. Dále se objevila obvinění z bezprecedentního násilí, která vrhla na Trencka stín a donutila vídeňský dvůr kauzu řešit.
Po vojenském debaklu u Žďáru se nad ním začala stahovat mračna. Byl obviněn, že kvůli plenění pruského tábora zmeškal rozhodující část bitvy, čímž zapříčinil prohru Rakušanů. Další obvinění na sebe nenechala dlouho čekat - soud, který probíhal ve Vídni, se táhl několik měsíců, Trenckův majetek byl obstaven a veškeré náklady šly na jeho účet. V prosinci 1746 byl vynesen rozsudek - trest smrti.
Většinu obvinění se podařilo vyvrátit - až na znásilnění mladé ženy, které ovšem Trenck popíral. V rozsudku, jenž soud vynesl 28. srpna 1748, mj. panovnice Marie Terezie projevila přání, aby byl pobyt ve vězení Trenckovi co nejvíce ulehčen. Císařovna jeho trest zmírnila z trestu smrti na doživotní žalář v brněnské pevnosti Špilberk.
Chutný oběd: Gratinovaná vejce
Trenck obýval dvě místnosti v prvním patře budovy a mohl se volně pohybovat po celém areálu; měl k dispozici osobního sluhu, dostával prvotřídní stravu a sváteční neděle trávil často ve společnosti velitele vojenské posádky. Ztráta osobní svobody se ovšem na jeho duševním zdraví tvrdě podepsala; poslední měsíce svého života utápěl prominentní vězeň v litrech silného vína a propadal těžkým depresím.
Franz Trenck zemřel 4. (případně 14.) října 1749. Poslední měsíce svého života utápěl prominentní vězeň v litrech silného vína a propadal velmi těžkým depresím. V říjnu roku 1749 se nechal dobrovolně obléci do prosté kapucínské kutny a ve věku osmatřiceti let ve své cele pokojně skonal. Dobové lékařské záznamy stručně zmiňují vodnatelnost a moderní výzkum odhalil jako pravděpodobnou příčinu úmrtí fatální selhání ledvin.
Podle sepsané poslední vůle našel urostlý velitel místo odpočinku na holé zemi v brněnské kapucínské hrobce, kde se jeho masivní tělo díky specifickému proudění suchého vzduchu přirozeně mumifikovalo. Dnešní návštěvníci mohou vidět jeho dochované pozůstatky v prosklené dubové rakvi a jasně si povšimnout volně ležící hlavy vedle trupu. Moderní detailní výzkum dávnou legendu o posmrtném stětí jako kruté pomstě zhrzených nepřátel definitivně vyvrátil: měkké krční tkáně podlehly rychlému hnilobnému rozkladu a těžká lebka se od páteře zcela přirozenou cestou uvolnila.
Projekt výzkumu Trenckovy mumie přinesl řadu nových poznatků o jeho fyzických přednostech, kuriozitách na těle i zdravotním stavu. Experti vytvořili digitální rekonstrukci tváře i celého těla a dokonce ji rozpohybovali. Zjistili mimo jiné, že Trenck měl atypicky dlouhé a silné prsty na rukou, promáčklý hrudník, patní ostruhy, rozštěp křížové kosti a střepiny střely zarostlé v podkoží.
Mumifikované tělo ležící v brněnské hrobce společně s mumiemi mnoha mnichů je skutečně Trenckovo. Potvrzují to i na tkáních a kostech nalezená zranění odpovídající popsaným válečným traumatům. Poprvé byla vytvořena virtuální rekonstrukce kompletního těla historické osobnosti včetně dobového oblečení, situovaná k okamžiku jeho nástupu do žaláře na Špilberku v září 1748.
První vydání pamětí, které Trenck sám sepsal, vyšlo už v roce 1745. Trenckovy paměti byly přeloženy do několika jazyků a život samotného autora se dočkal četného literárního ztvárnění, od seriózních životopisů až po románové výmysly. Na tuzemských pódiích se Trenckův příběh objevil coby divadelní hra už v roce 1870 v Brně; jako opereta se hrál v roce 1909 na pražských Královských Vinohradech. V době kinematografie vznikly snímky (1922, 1940) inspirované jeho osudy.
Baron Trenck je v literatuře a popularizaci často vykreslován jako dualistická postava: veselý, okouzlující šlechtic v civilním životě, v boji však bezohledný a krutý vojevůdce. Jeho život a smrt ovlivnily množství legend - od historek o jeho “zázračném” oživení po narození ponořením do vína až po hypotézy o údajném pozdějším zinscenovaném úkazu smrti či separaci hlavy.
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1711 | narození Franze Trencka v Reggiu |
| 1727-1732 | vstup do pluku Pálffyho, propuštění pro neposlušnost |
| 1738-1739 | služba v ruské armádě, konflikty s nadřízenými |
| 1741 | obdržel patent k verbování pandurů |
| 1744-1745 | vrchol činnosti pandurů, obvinění po bitvách |
| 1746 | vynesen rozsudek smrti |
| 1748 | trest změněn na doživotí, vězněn na Špilberku |
| 1749 | smrt a pohřbení v kapucínské hrobce v Brně |
Rozporuplná postava barona Trencka nebyla ovšem v osmnáctém století úplnou výjimkou. Jako jedné z kuriózních osobností osvícenského věku mu byla věnována velká publicita již za jeho života, což při jeho podřízeném postavení v rámci vojenské hierarchie nebylo běžné. Jisté je, že razantní vstup uherských a charvátských válečníků na středoevropské válčiště let čtyřicátých v mnohém pozměnil názory tehdejších taktiků. V malé válce vynikali jak uherscí husaři, tak najatí dobrovolníci; tito muži byli obratní v boji i bezohlední a loupeživí.
Osmnácté století tedy nebylo jen věkem osvícenství, ale i érou otrlých dobrodruhů, z nichž Trenck byl jedním z nejvýraznějších.
Copyright © pohodanovapec.cz
