Copyright © pohodanovapec.cz 
Pesach je velmi starým a významným svátkem, který se slaví již přes 3300 let jako oslava svobody, připomínající odchod Izraelitů pod vedením Mojžíše z egyptského otroctví. Svátek Pesach je prvním z tzv. Poutních svátků (hebr. Šaloš regalim) a slaví se od 15. do 21. (v diaspoře do 22.) nisanu. Název svátku je odvozen od hebr. pasach, což znamená „přeskočit, pominout“ (krví označené domy prvorozených).
Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní (v Izraeli trvá Pesach 7 dní), při čemž první dva a poslední dva jsou sváteční při nichž platí obdobná pravidla jako při Šabatu s drobnými rozdíly, týkajícími se zejména přípravy jídla. Obvykle Pesach připadá na duben, konkrétně tedy začíná 15. nisanu a končí 22. nisanu (v Izraeli 21.).
Připomíná vyjití (vyvedení) židů z Egypta (hebr. Jecijat Micrajim) pod vedením Mojžíše. Pesach připomíná odchod Židů z egyptského otroctví, deset egyptských ran a zejména poslední ránu - usmrcení všech prvorozených Egypťanů v egyptských příbytcích. Poslední rána, po níž se faraón rozhodl propustit Židy, bylo usmrcení všech prvorozených Egypťanů v egyptských příbytcích - od zvířete až po faraonova syna.
Hospodin přikázal Mojžíšovi a Áronovi, aby požádali faraóna o propuštění Židů z Egypta. Faraón se však zdráhal propustit židovský národ, a proto Hospodin potrestal egyptskou zemi strašnými pohromami, které známe jako deset egyptských ran. Po tomto neúspěchu posílá Hospodin Mojžíše a Árona znovu k faraónovi a ujišťuje je, že donutí egyptského krále, aby Izraelce propustil a to skrze divy, kterými bude bít Egypt.
Tyto božské zásahy dostaly název deset ran egyptských: krev - proměnění egyptských vod v krev; žáby - seslání žab, které zamořily zemi; štěnice - někdy překládáno také jako vši nebo komáři; mouchy - invaze much; mor - dobytčí mor; vředy - hnisavé vředy, které postihly zvířata i lid; krupobití - krupobití (někdy popisováno jako "padající oheň"), které zničilo úrodu a pobilo i zvířata; kobylky - hejna žravých kobylek, která zničila úrodu v Egyptě; tma - která padla na Egypt na tři dny. Během ní měli od Hospodina nakázáno, že musejí až do rána zůstat doma, mezitím byli vyvražděni všichni egyptští prvorozenci.
Během celého svátku se nesmí jíst nic kvašeného (chamec), a proto mu předchází důkladný úklid celého domu od tohoto jídla. Pesach bývá označován také jako Chag ha-macot neboli Svátek nekvašených chlebů, odkazující na příkaz odstranit před začátkem svátku z domácnosti všechno kvašené (hebr. chamec) a po dobu slavení svátku jíst nekvašené chleby (hebr. macot, známé jako macesy).
Na pesach nejenže nesmíme chamec jíst, nesmíme ho ani vlastnit! Proto se snažíme staré zásoby kynutých věcí před pesachem dojíst. Zbytek musíme prodat nebo zničit. 13. nisanu večer (tedy vlastně již 14.) hledáme ve svých již uklizených domech chamec /tzv. bdikat chamec/. Se svíčkou v ruce pátráme ve všech spárách a zákoutích bytu tak, jako si máme propátrat zákoutí svých nitěr a zbavit je případné nadutosti.
Jak vlastně definujeme chámec /kynutá jídla/? Pouze pět obilovin obsahuje ty enzymy, jejichž činnost (a tím i kynutí) nám Tóra na pesach zakázala: pšenice, ječmen, žito, oves a špalda. K řádnému kynutí je zapotřebí vodné prostředí. Ovocné šťávy, mléko ani vejce nejsou prostředím, ve kterém by mohlo k zakázanému kynutí dojít.
Sfaradští Židé takto připravené moučné pokrmy na pesach jedí. Aškenázská tradice je však v otázkách pesachových zvyklostí velice přísná. Trvá-li hnětení těsta méně než 18 minut, nemůže vykynout skutečný chámec. Proto, když pečeme macesy, musí vše - od smíchání s vodou po vsazení do pece - proběhnout do tohoto časového limitu.
První večer je předepsán náboženský obřad spojený se slavnostní večeří, které se říká seder. Hned po začátku Pesachu, tj. 15. nisanu večer, se koná Pesachový seder, slavnostní hostina prokládaná vyprávěním (hebr. hagadou) o událostech Exodu. Touto večeří, která připomíná, že Židé přežili poslední egyptskou ránu, svátek Pesach začíná.
Nezapomenutelný zážitek z večeře
Sederová večeře se v mnoha sborech stala novou velikonoční tradicí. Každý sbor ztvárňuje tuto slavnost do jisté míry po svém a uplatňuje trochu odlišné důrazy. Je paradoxní, že seder znamená „řád“ či „pořádek“, avšak současná praxe tomu moc neodpovídá: Nemáme po ruce žádnou závaznou agendu, o kterou bychom se mohli opřít. Scénář večera je v tradiční formě zapsán v knize, které říkáme hagada /vyprávění/.
Večer začíná, jako každý svátek a šabat, zapálením svíček. Následuje (opět jako na každý svátek a šabat) kiduš - požehnání svátečního dne nad pohárem vína. Na rozdíl od ostatních svátků nezačíná v této chvíli nosit hospodyně jídlo na stůl, ale začínáme číst text hagady, nejmladší účastník u stolu se ptá otce předepsané otázky, postupně se před námi odkrývá příběh o zotročení a osvobození, příběh o egyptských ranách, o oběti pesachového beránka, o přeskočení židovských domů v Egyptě a záchraně našich prvorozených, o průchodu Rákosovým mořem a darování Tory.
Před začátkem vlastního sederu musíme srovnat symbolické pokrmy na speciální míse. Na sederovém stole nesmí chybět pohár vína pro proroka Eliáše a 3 macesy symbolizující tři složky lidu Izraele - koheny, levity a izraelity. Kousek prostředního macesu nazývaný afikoman se odloží stranou nebo ukryje a sní se až na konci sederu poté, co je nalezen dětmi.
Mezi pokrmy patří maror - hořké byliny (křen), které symbolizují těžkosti egyptského otroctví; bejca - vařené vejce (tradiční smuteční jídlo) připomínající zničený chrám, ale také symbolizuje židovský národ; zroa - pečená kost beránka; chazeret - salát; karpas - petržel, celer, mrkev či brambory namáčené ve slané vodě; charoset - směs jablek, ořechů a vína připomínající maltu, kterou otroci používali.
Dalším pokrmem během sederové večeře je Haroset - směs roztlučených mandlí, ořechů, jablek a dalších plodů, vše spolu zalité vínem. Kromě symbolických pokrmů se zhruba uprostřed čtení podává slavnostní večeře. Každý účastník večeře má před sebou pohár s vínem. Rabíni nám nařídili vypít při sederové večeři čtyři poháry vína.
Díla Caravaggia: Večeře v Emauzích a Nevěřící sv. Tomáš
Když o sederovém večeru zasedne rodina ke stolu, položí nejmladší člen rodiny otci čtyři otázky, ve kterých se symbolicky zeptá hlavy rodiny, proč se svátek slaví. V českém překladu rabína Efraima Karola Sidona zní text pověstných čtyř otázek takto: "Co odlišuje tuto noc od všech ostatních nocí? - Že totiž každé jiné noci jíme jak kvašený, tak nekvašený chléb, a tuto noc jenom macesy? - Že každé jiné noci jíme všichni zeleninu, ale dnešní noci pouze hořkou? - Že každé jiné noci ani jednou neponořujeme (pokrm) do (vody), a této noci podvakrát?"
Na tyto otázky hlava rodiny odpovídá, že tak činíme proto, abychom stále pamatovali, že Hospodin, Bůh Izraele, osvobodil předky Židů zotročené v Egyptě. V hagadě se seznámíme se čtyřmi syny: chytrým, zlým, prostým a tím, který se ještě neumí ptát. Existuje ještě jiný komentář, který chápe čtyři syny jako čtyři generace, které se sejdou u sederové večeře.
K sederu patří i písně na tradiční nápěvy. S dvěmi nejznámějšími - Má ništana / Čím se liší (tato noc) - píseň čtyř otázek nejmladšího účastníka sederové večeře / a Echad mi jodea /Kdo ví, kdo je jeden? Dvanáct je kmenů Izraele.
Macesy, nekynutý chléb, připomínají východ z Egypta, který se udal v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat těsto vykynout. Proto odcházeli jen s nevykynutým těstem, ze kterého pekli placky. Macesy, nekynutý chléb, připomínají východ z Egypta, který se udal v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat těsto vykynout.
Během sederu sní každý stolovník tři macesy na připomínku tří praotců - Abraháma, Izáka a Jákoba. Každý z macesů také představuje jednu ze tří částí židovského národa: Koheny, Levity a Izraelity. Prostřední, rozlomený maces představuje chudého člověka, který se často smíří i s poloviční porcí jídla. Maces je totiž mimo jiné nazýván chudý chléb (chléb chudých).
Je ještě jeden důvod půlení macesu. Děti, kterým je pesachový příběh především určen, se pokoušejí odloženou půlku macesu otci „ukrást“ a po hostině přimět rodiče k vypsání odměny nálezci „ztraceného macesu“.
Kousek prostředního macesu nazývaný afikoman se odloží stranou nebo ukryje a sní se až na konci sederu poté, co je nalezen dětmi. Po hostině je afikoman často "vyměněn" za odměnu dětem, které jej naleznou.
V době, kdy stával jeruzalémský chrám, bylo povinností každého muže přinést 14. nisanit pesachového beránka na připomínku beránka, kterého obětovali Židé v Egyptě před desátou, poslední egyptskou ránou. S obětním beránkem se muži vraceli dolů do jeruzalémských ulic a s rodinami slavili východ z Egypta, pili čtyři poháry vína a jedli maso beránka, macesy a hořké byliny.
K správnému pochopení této oběti je třeba si uvědomit, že země, ve které byli Židé zotročení, byla nejen silná vojenská mocnost, ale že egyptské říše dosahovala maxima tehdejšího kulturního a hospodářského obzoru člověka. Zaříznutí beránka, egyptské modly a znaku, oznámilo konec otročení Egyptu (ve fyzickém i duchovním chápání) a skutečný zrod nového, židovského národa.
Krev ze zařízlého beránka byla použita k označení veřejí židovských domů v Egyptě, čímž byly osoby v nich se nacházející uchráněny desáté rány - pobití prvorozených. Proč? Jaký smysl má označit si dveře beránčí krví? Veřejně obětovat jedno z posvátných božstev bylo v Egyptě chápáno jako hrdelní zločin. Splnění příkazu pesachové oběti tedy odráží odvahu a pevnost odhodlání učinit rozhodující krok k opuštění egyptského prostředí.
Sedmý den. 21. nisan - poslední den svátku pesach (mimo Izrael poslední dva dny) - si připomínáme zázrak přechodu přes Rákosové moře. 21. nisan je mimochodem dnem, kdy uložila zoufalá Mojžíšova matka svého syna do košíku a pustila ho po řece Nil vstříc osudu. O osmdesát let později se před prchajícími otroky rozevřelo moře a zachránilo je před pronásledovateli včele s Faraónem.
Pro křesťanské slavení sederu je Ježíšova poslední večeře s jeho učedníky jistě nejvýraznějším motivem. Ježíš ale židovské velikonoční večeři vtiskl nový význam tím, že ji doplnil gesty a slovy, s jejichž pomocí ji uvedl do souvislosti se svou nadcházející smrtí. Večeře Páně, připomínající Ježíšovu poslední večeři a zpřítomňující jeho čin spásy, tak seder a jeho původní obsah vytlačila.
Po dlouhá staletí, prakticky až do dnešní doby, církev sice věděla o tom, že její Velikonoce jsou christologickým přeznačením židovského Pesachu, ale nenacházela žádné důvody se k těmto kořenům vracet. Křesťanský zájem o Ježíšovu židovskou identitu může být čistě odborný: Abychom jeho vystoupení lépe porozuměli, neobejdeme se bez znalosti prostředí, v němž žil, a tradic, z nichž čerpal nebo vůči kterým se vymezoval.
K novému hledání kontinuity mezi židovstvím a křesťanstvím nepochybně přispěla sebereflexe křesťanů ve vztahu k jejich židovským bratrům a sestrám v důsledku holocaustu. Mimo jiné už nemohlo dál obstát stokrát omílané klišé, že církev židovství v dějinách spásy nahradila. Tím se také znovu otevřela stará otázka, jaké židovské dědictví v sobě neseme a jak s ním nakládáme.
Nadšení z křesťanského objevování a prožívání sederové večeře ale poněkud utlumují kritické hlasy, které tuto praxi označují za přisvojování, ne-li rovnou odcizení tradice, která nám nepatří a s níž proto nemáme právo volně nakládat. Zdaleka ne všichni Židé vítají křesťanský seder jako signál pozitivního zájmu o židovství a snahu mu hlouběji porozumět. Vnímají ho často jako pouhé imitování či falšování - zejména je-li jeho průběh pozměněn a doplněn o křesťanské prvky.
Výrazem neúcty k jinému náboženství nemusí být jen jeho odmítání a odsuzování, ale také snaha si je přivlastnit a přizpůsobit, a tím mu vlastně vzít jeho jinakost a specifičnost. Tyto námitky je jistě nutné vzít vážně. Současně ale nelze popřít, že křesťanství vyrostlo z židovství a již od svého počátku přejalo řadu prvků dosavadní tradice.
Sederovou večeři proto můžeme zařadit mezi společné prvky a současně respektovat, že v židovském prostředí je pojímána odlišně. Díky slavení sederu můžeme jak v křesťanských Velikonocích, tak i ve večeři Páně najít významy, kterých si obvykle nevšimneme. Seder je hostina radostná, protože ji slaví vysvobození lidé. Tento prvek radosti někdy naší večeři Páně chybí, protože si při ní připomínáme Kristovo utrpení.
Měli bychom se učit od svých židovských přátel ono radostné společné slavení, zahrnující dospělé i děti, tělo i duši, rozum i emoce, všechny smysly. Ostatně seder nám připomíná, že Bohem darovaná svoboda není jen vnitřní stav duše, ale skutečné zlomení okovů, konec útlaku a pronásledování, konec vlády silnějších nad slabými. Popularita sederu svědčí o tom, že v křesťanském prostředí je hlad po slavnostech, které mají sice duchovní náplň, ale jsou prožívány celostně.
První dva dny (v Izraeli první den) pořádáme slavnostní večeře. Tyto večeře označujeme jako „sederové večeře“, protože slovo seder znamená hebrejsky „řád“ a tato večeře má svůj po staletí ustálený průběh. Večer začíná zapálením svíček, následuje kiduš a čtení hagady. Nejmladší účastník u stolu se ptá čtyř otázek a otec otevírá Hagadu a začne z ní číst.
V dnešní době, kdy neobětujeme pesachového beránka, máme první sváteční večer pouze dva příkazy uvedené přímo v Tóře - musíme jíst macesy a vyprávět si o východu z Egypta. Sederová večeře je rodinný svátek a celý večer je velmi veselý a často až bujarý.
| Prvek | Symbolika / Poznámka |
|---|---|
| Macesy | Nekynutý chléb, spěch při odchodu z Egypta |
| Maror | Hořké byliny, těžkosti otroctví |
| Karpas | Zelenina namočená ve slané vodě, slzy otroctví |
| Charoset | Směs ovoce a ořechů, připomíná maltu |
| Bejca | Vařené vejce, symbol smutku a síly |
| Zroa | Kost beránka, připomínka oběti |
| Afikoman | Skrytý maces, dětská hra a odměna |
Na šabat, který připadá na svátek pesach, čteme kromě oddílu Tory i knihu Píseň písní, hebrejsky Sir haširim. Šir haširim nám má ukázat způsob, jak naložit se získanou svobodou. Svobodný člověk si rád zpívá a jaro je čas rozletu.
Patnáctého začíná vlastní svátek. První dva dny (v Izraeli první den) pořádáme slavností sederové večeře. Poslední dva dny jsou spojeny s rozdělením Rákosového moře a jeho přechodem.
Copyright © pohodanovapec.cz
