Chodící maso bez duše: Hledání významu v psychických obtížích
Často se stává, že jedinec prožívá hluboké psychické obtíže, které ho zbavují radosti a zájmu o život. Tento stav může být doprovázen pocity prázdnoty, beznaděje a ztráty sebe sama. Jak se s tímto stavem vyrovnat a existuje z něj vůbec cesta ven?
Melancholie I od Albrechta Dürera, symbolizující hluboké zamyšlení a vnitřní boj.
Osobní zkušenost a hledání pomoci
Někdy se člověk cítí jako chodící mrtvola, bez vůle a zájmů, s mrtvou duší, která necítí dobré ani zlé. Neustálé myšlenky na ukončení života a pocit, že už ani na to nezbývá síla, mohou být zdrcující. Sociální izolace a strach z lidí mohou situaci ještě zhoršit.
V takových případech je důležité vyhledat odbornou pomoc. Psychiatrická léčba, včetně antidepresiv a psychoterapie, může být účinná, ale nalezení správné kombinace a metody může trvat dlouho. Důležité je nevzdávat se a zkoušet různé možnosti, včetně krizových center a terapeutických komunit.
Důležité je, aby psychiatr věděl o případných předchozích zkušenostech s drogami. Bylo by vhodné vyloučit i tělesná onemocnění, která by mohla mít podobné psychické symptomy.
Filozofický pohled na duši a tělo
Platón nepoužíval termín „psychologie“ ani nevytvořil ucelené a systematické pojednání, jež by mohlo být označeno za spis z oblasti psychologie - prvenství v tomto ohledu je přiznáváno opět Aristotelovi a jeho spisu O duši. Jestliže budeme přesto hovořit např. Nápadným dokladem této podivnosti je Platónovo pevné spojení úvah o duši s úvahami fyzikálními a kosmologickými, s čímž jsme se už částečně setkali v oddíle 1.
Psychologie, jíž by tyto otázky měly náležet (neboť ψυχή - psýché = duše), se totiž nezabývá primárně duší, nýbrž psychickými jevy jakožto určitou, ne zcela jasně vymezitelnou skupinou jevů spojených se životem. Pojetí psychologie jako „nauky o duši“ (to je vlastně etymologie jejího názvu) je dnes považováno za pojetí historické.
Abychom příhodně navázali na první část kurzu, začneme výklad o duši právě těmito kosmologickými (a také fyzikálními či ontologickými, jak vyjde najevo) souvislostmi v oddíle 2. Pak přejdeme do oblasti, jež je bližší našemu dnešnímu obecnému chápání duše, totiž do oblasti lidské identity a morálního jednání (oddíl 2. C.). Z hlediska systematiky se jedná o etiku, ale také o politickou filosofii, čímž si vytvoříme opět východisko pro následující téma kurzu - 3. Dále v oddíle 2. D. speciálně prozkoumáme Platónovo stanovisko v otázce, zda je duše nesmrtelná.
Jak už víme, Platón byl přesvědčen, že kosmos jako celek je obdařen duší. Jen tak si dokázal vysvětlit uspořádanost a účelnost kosmických procesů. Duše tedy představuje nositelku rozumu - principu pravidelnosti, stálosti a účelného uspořádání, avšak také jako zdroj neustálého pohybu kosmu.
Lidské tělo je co do svého složení (oheň a další živly) evidentně odvozeno od těla celého světa (v němž jsou tytéž živly), proto i lidská duše musí být odvozena od duše světa, a tedy musí existovat duše celého světa (Phlb. 29b-30a).
Tipy pro rychlé rozmrazování masa
Platón předkládá tři možnosti (Leg. Chceme-li se určitější odpověď, musíme zpět k Tímaiovi. Její utváření je líčeno překvapivě v látkově-prostorových termínech (Tim. 35a-36d). „Tvar“ duše je dán dvěma pásy, z nichž každý je zatočen a spojen do kruhu. Jeden ze vzniklých kruhů je „uvnitř“ toho druhého a je vůči němu skloněn o určitý úhel, tudíž se kruhy střetávájí a jsou k sobě připevněny ve dvou protilehlých bodech.
Světová duše podle Platóna.
Vnější kruh působí otáčivý pohyb celého nebe (pochopitelně zdánlivý, ve skutečnosti se otáčí Země). Totožnost a různost se v duši vyskytují na základě jejího složení. Pasáž 35a-b, v níž se popisuje utváření duše, je velmi obtížná a nejasná. Duše tak představuje jistou spojnici a také třetí úroveň skutečnosti mezi tělesným a netělesným. Z toho vyplývá, že jí náleží jakási zprostředkující role.
Celá úvaha o struktuře duše je představena genetickým způsobem, tj. líčením jejího utváření či jejího vzniku. Autorem utváření duše je také démiúrgos. Když tento tvůrce smísil uvedené tři složky a učinil z nich jeden celek, rozdělil jej na určitý počet dílů, jejichž velikosti vyjadřují čísla 1, 2, 3, 4, 8, 9, 27.
Platón jeho pomocí vnáší do duše a zprostředkovaně do pohybů kosmu - aritmetické poměry, a tím zároveň hudební vztahy, jež jsou v pýthagorejské tradici čísly vyjadřovány. Celá konstrukce duše od 1 po 27 zahrnuje hudební rozsah přes čtyři oktávy.
Hovězí maso s pepřovou omáčkou
Ale to přece není tak samozřejmé, neboť se můžeme ptát: Uspořádanost, účelnost zajišťuje její rozum, ale jak duše působí samotný pohyb těles? A proč má být principem pohybu právě duše? Nemůže být pohyb podstatnou vlastností samotné látky?
... duše vodí všechno na nebi i na zemi i na moři svými pohyby, které mají jména chtíti, uvažovati, pečovati, raditi se, míniti správně, nebo nepravdivě, radovat se, strádat, být smělý, bát se, nenávidět, milovat,[1] a všemi pohyby, které jsou s těmito příbuzné nebo prvotní. Tyto přibírajíce do svého vleku druhotné pohyby těl vodí všechno do vzrůstu a ubývání, do slučování a rozlučování i k stavům s tím souvisejícím, jako je teplo a chlad, tíže a lehkost, tvrdé a měkké, bílé a černé, trpké a sladké.
Duše je tedy příčinou veškeré rozlišenosti věcí a vlastností a veškeré uspořádanosti a pravidelnosti pohybu.
Cokoli (jakékoli těleso) se samo pohybuje, to je živé. Cokoli má duši, to je také živé. Tedy duše je jsoucno se schopností samo sebou pohybovat, je sebepohybem (Leg. 895c, 895e-896a).
Duše jako princip života je zároveň principem pohybu, protože pohyb - přesněji ovládání pohybu, uvědomte si rozdíl mezi pohybem živočicha a např. proudem vody v řece - je charakteristický především pro živé organismy. Duše je navíc obdařena rozumem, proto může tělesy pohybovat promyšleným způsobem tak, aby pohyby plnily nějaký účel. Tím se duše stává i principem uspořádanosti.
Připouští se tedy, že ne každá duše bude působit dobro. Jestliže účelnost a dobro jsou neoddělitelně spojeny s rozumem, pak evidentně duše, jež se nebude řídit rozumem, bude příčinou zla.
Extrémní případy a půst
Adventní čas bývá spojován s rozjímáním a půstem, zapovídajícím zejména maso a alkohol. Půst k životu člověka historicky patří, ať už vynucen reálným nedostatkem potravy nebo jako očistná technika, je starý jako lidstvo samo. Tradiční mistři učí znovu a znovu, že pravidelné jídlo má vyvažovat občasné odříkání.
Občas zase narazíme na opačný extrém, kdy se člověk do postních praktik ponoří tak hluboce, že odříkání potravy staví do popředí svého života a balancuje mnohdy na hraně nebezpečné podvýživy, odrážející se i v jeho psychickém stavu.
Jsou různé druhy půstu, často variující v závislosti na konkrétní jógové škole. Pod pojmem jógový půst si představme, že jednak nekonzumujeme vůbec žádnou tuhou stravu a pijeme podle libosti vodu, za druhé pak průběžně jíme oříšky a ovoce ve velice malém množství a pijeme vodu (s citrónem) či ovocný čaj bez cukru.
Dalším typem (speciálního) půstu je doba, kdy jsme na intenzivním jógovém semináři pro pokročilé. Půst je v rámci něj spíše podpůrnou technikou: tím, že účastníci semináře jedí velice málo, jsou schopni přes den „usedět“ náročná cvičení, kdy jednak bojují s bolestí těla jako takovou, a kdy za další usilují o tzv. „přeladění“ (dlouhodobější, nejprve vynucené, později přirozené stažení se z vnějšího světa do sebe - pratjáhára /प्रत्याहार/).
Další typ jógového půstu se provádí v rámci techniky, řadící se do hathajógových krijí (हठ योग क्रिया), tedy starodávných očistných technik. Technika se jmenuje (šankh)prakšalána (प्रक्षालन; doslova „umývání, čištění“), její méně praktikovaná varianta pak basti (बस्ती). Provádí se maximálně čtyřikrát do roka, vždy když se mění roční období.
Podtrženo a sečteno, rozumně prováděný půst je velice účinnou a bezpečnou preventivní technikou pro podporu a udržení fyzického i duševního zdraví, která i v dnešní moderní době těžko nalezne výraznějšího konkurenta. Z hlediska tradiční jógy půst napomáhá rozvoji člověka v rámci vyšších jógových technik, jako jsou vivéka (विवेक; schopnost rozlišování), vajrágja (वैराग्य; odříkání), šatsampatti (षट्सम्पत्ति; šest pokladů, tj. Ƨ£†Š?éÈDø‘F“Œ!u4¬÷¥!ã…Ób¾.µ! -Ã’L<ëèyÀŸ½˜udCO. ÅîÞWdµ”8y%ÇùA¦AAŠXgß Ó0öš·Åe]¾WBYdø#¡¤S"ˆÄHƺž,).
Zhruba před 100 lety cestoval západní Afrikou americký novinář a okultista William Buehler Seabrook, jenž se od jiných odlišoval tím, že si rád zkusil i to, na co ostatní neměli žaludek.
Reportér však měl možnost celý obřad sledovat a blažený výraz domorodců pojídajících lidské maso mu nešel z hlavy. Novinář pak čelil veřejnému posměchu a jedna prominentka jménem Daisy Fellowesová ho pozvala na svou zahradní slavnost se slovy, že si zaslouží dozvědět se, jak lidské maso opravdu chutná.
Jeho velkým fanouškem byl William S. Burroughs. Dodnes se objevuje v poznámkách pod čarou v knihách o čarodějnictví, magii a sadomasochismu.
Slovenský Hannibal a bratr slavného muzikanta prý jedl ženy. Mohl jich zabít až třicet
| Oblast | Popis |
|---|---|
| Psychické obtíže | Pocity prázdnoty, beznaděje, ztráty sebe sama. |
| Léčba | Psychiatrická léčba, psychoterapie, krizová centra. |
| Filozofie | Pojetí duše u Platóna, kosmologie. |
| Půst | Jógový půst, očistné techniky. |
| Extrémní případy | William Seabrook a jeho zkušenosti. |
