Dačice: Město, které dalo světu kostkový cukr
Dačice jsou město s bohatou historií, sahající až do 12. století. Zápisem do kroniky opata milevského kláštera Jarlocha je tak historicky doloženo, že Dačice náleží k nejstarším městům jihozápadní Moravy. Původní trhová ves byla pojmenovaná podle osobního jména Dak nebo Dač. Pojmenování místních obyvatel tedy znělo Dačici (tzn. Dakovi/Dačovi lidé).
Z původní trhové vsi, soustředěné okolo farního kostela, vzniklo renesanční městečko, jehož těžištěm se stalo velké trojúhelníkové náměstí, později centrum města s radnicí a ostatními správními či obchodními budovami. V 16. století přišli do města italští umělci, zvláště stavitelé.
Městské muzeum v Dačicích je této historii věnována celá expozice. Návštěvníci si mohou prohlédnout model tehdejšího cukrovaru, seznámit se s procesem zpracování cukrové řepy i výrobou kostek. /VIDEO REPORTÁŽ/ Když se dnes zamyslíte nad tím, jak vypadá cukr, nejspíš si vybavíte jeho známou podobu - malou bílou kostku. Co vás ale možná překvapí, je skutečnost, že příběh této sladké revoluce začal v malebném městečku na jihu Čech - v Dačicích.
Kostkový cukr je základním symbolem Dačic. Před věží farního kostela sv. Vavřince se nachází žulový pomník kostky cukru, lemován pásem dlažby se základní informací o jejím vzniku v několika světových jazycích. V roce 1983 byl zároveň kostce cukru postaven v Dačicích žulový pomníček, který připomíná sladký vynález pana Rada. Stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince.
Jak cukr změnil svět
V roce 2003 byla na budově bývalé rafinérie odhalena pamětní deska, přičemž se tohoto aktu zúčastnili i Radovi přímí potomci.
Pomník kostky cukru v Dačicích.
Počátky moderního cukrovarnictví na jihozápadní Moravě
Po skončení napoleonských válek došlo ve 20. letech 19. století v habsburské monarchii k obnově pokusů s výrobou cukru z cukrové řepy. První řepný cukrovar moderního období v této části habsburské monarchie byl založen v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic na panství Karla Maxmiliána Dalberga. O založení se postarali bratři Tomáš a František Grebnerovi (pocházející z Würtemberska), kteří přišli na Moravu jako Dalbergovi zaměstnanci a měli za sebou studium zpracování cukrovky v Německu a především ve Francii.
Na jaře roku 1829 nechal František Grebner osázet cukrovou řepou pole o výměře asi 3 ha. Výtěžek sklizně se začal zpracovávat v cukrovaru v Kostelním Vydří na podzim roku 1829. Cukrovar v Kostelním Vydří byl zřízen v budově pivovaru hospodářského dvora nákladem 1.200 zl. V přízemní budově byla umístěna stáj pro voly pohánějící žentour, dále místnost pro žentour a veliký sál, kde byly všechny stroje cukrovaru. V budově byla ještě místnost, kam se ukládal cukr ke krystalizaci.
Byly používány jednoduché stroje: řezačka řepy poháněná žentourem, bělící neboli hnětací stroj, šroubový a klínový lis, kádě pro sbírání vylisované šťávy zapuštěné do země, 3 čeřící kotle s přímým topením, 2 větší a 2 menší odpařovací pánve s přímým topením. Stroje byly většinou zhotoveny ze dřeva, jen některé součástky byly ze železa. Původní stroje byly patrně dovezeny z ciziny, protože v té době se jejich výrobou u nás žádná domácí strojírna nezabývala.
Výroba probíhala následujícím způsobem: řepa se nastrouhala na malé kousky, z nich se vylisovala řepná šťáva, která se pak v kotlích zahřívala a čeřila, za horka se potom odváděla k odpařování do kotlů, kde vznikal sirob, který se čistil. Pokračovala krystalizace, která trvala tři týdny, dále probělování cukroviny a sušení. Tímto způsobem se získal surový cukr, který bylo nutno ještě rafinovat. Odpadu při výrobě bylo využíváno jako krmiva pro ovce a sirobu k dalšímu zpracování při výrobě lihovin.
Hroznový cukr a horská turistika
Denně se zpracovávalo asi 18 centnýřů řepy (1 centnýř = cca 56 kg), ze kterých se vyrobilo 54 liber cukru (1 libra = cca 0,56 kg) a 54 liber sirobu, odpad byl použit jako krmivo pro dobytek. V první řepné kampani se vyrobilo jen 200 centnýřů surového cukru, který vesměs odebrali dačičtí obchodníci.
Půda v okolí Dačic ovšem pro pěstování cukrové řepy nebyla příliš vhodná (nadmořská výška kolem 500 m n.m.), cukrovar záhy postrádal kvalitní surovinu pro zpracování a musel ji postupně nahrazovat cukrovým sirobem z brambor. Proto neměl samotný cukrovar v Kostelním Vydří dlouhé trvání a již v roce 1832 se zpracováním cukrovky skončil. Stal se však vzorem pro další podniky v Čechách i na Moravě.
První rafinerie cukru na Moravě
S neúspěchem cukrovaru v Kostelním Vydří však neskončila podnikatelská aktivita Františka Grebnera. V roce 1833 zřídil s finanční podporou vídeňského bankéře Puthona rafinerii cukru přímo v Dačicích. Rafinerie byla zřízena v budově na náměstí (nyní Palackého náměstí čp. 4 - MěKS) a později rozšířena i na sousední budovy). Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen povozy přes Vídeň z italského Terstu. Stala se první rafinerií třtinového cukru na Moravě. Po roce 1844 zpracovávala již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů.
Rafinerie přinesla do města hospodářské oživení, přivedla sem řadu odborníků, vznikla nová pracovní místa. V roce 1839 se však podnik dostal do finančních potíží a rozhodování o dalších osudech přešlo do rukou Grebnerových společníků, kteří povolali na jaře 1840 nového ředitele - Jakuba Kryštofa Rada z Vídně, rodáka ze švýcarského Rheinfeldenu.
Jakub Kryštof Rad - ředitel dačické rafinérie a vynálezce kostky cukru
Příchodem nového ředitele J. K. Rada nastalo nejslavnější období, které vyvrcholilo jeho vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Rad nejdříve rozšířil výrobní prostory v roce 1841 přístavbou nové budovy rafinerie ve dvoře domu č. 4, pořídil nové stroje a v roce 1842 také zavedl do výroby první parní stroj ve městě.
Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.
K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil J. K. Rad v roce 1841 také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil svou ženu Julianu (rozenou Schillovou z Vídně). Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoládu odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.
Nevýhodné tvary dosud vyráběného cukru v podobě homolí, klobouků či bochníků přiměly Rada k vynálezu kostky cukru. Pro obchodníky i domácnosti byl totiž dosavadní tvar homolí málo praktický, homole se špatně balily a poškozovaly se. Při prodeji se nepodařilo vždy useknout přesné množství cukru, vznikal odpad v podobě tak zvaného drobtového cukru. Navíc dlouhé sušení cukrových homolí značně prodlužovalo jejich výrobu.
"Cherchez la femme" aneb "Za vším (i za kostkou cukru) hledej ženu"
Také hospodyňka paní Juliana Radová musela zajít pro sekáček, když chtěla jídlo přisladit a odseknout malý kousek z velké homole cukru. Stačila chvilka nepozornosti a úraz byl na světě. Jednoho dne v srpnu 1841 se taková nehoda stala i paní Julianě, která se při sekání homole cukru zranila na prstě. Ta se pak obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie, přítomné na obědě s výzvou, aby nalezli způsob, jak odstranit obtížné sekání a štípání cukru z homolí. Sama údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly. Určitě byla mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku s 350 bílými a červenými kostkami cukru.
Juliana Radová s kostkami cukru.
J. K. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr." Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi 0,5 kg) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů.
Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.
Tajemství Radova vynálezu aneb jak se rodí kostka cukru
Cukrová moučka získaná řezačkou z neúplně suchých homolí se prosila na prosívadlech a naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 otvorů ve tvaru čtverce a byla usazena na spodní plnou měděnou desku. Obě desky se posunuly pod lis, kde se pomocí šroubového vřetena a otočného vahadla vtlačily do otvorů mosazné desky razníky umístěné na hlavě lisu. Tím se cukr v otvorech stlačil na poloviční objem. Kostky se nakonec lisem vytlačily na dřevěnou podložku a s tou byly dopraveny na police v sušárně, kde se sušily 10-12 hodin. Potom se cukr balil do balíčků po jedné libře. Balíčky kostek se dále ukládaly do beden, kam se jich vešlo 120 kusů a putovaly k zákazníkům.
Kostky cukru se vyráběly ve dvou velikostech: jedna měla hranu o velikosti 3/5 palce (zhruba 2 cm) a druhá byla o rozměru 1/2 palce (1,2 cm). S pomocí 6 lisů se denně mohlo v Dačicích vyrobit až 1120 kg kostkového cukru.
Rafinerie skončila, ale kostka cukru nám zůstala
Od roku 1844 přešla dačická rafinerie ke zpracování domácího řepného cukru, který byl dovážen z řepných oblastí na Moravě. Hospodářská situace rafinerie se však v polovině 40. let 19. st. vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru, do které vkládal Jakub Kryštpf Rad naděje, nepřinesla očekávané zlepšení, a tak v roce 1846 rezignoval na funkci ředitele rafinerie a odešel s početnou rodinou z Dačic. (Celkem měli Radovi 16 dětí, z nichž 7 záhy zemřelo; potomci žijí ve Švýcarsku a Rakousku).
Rafinerie cukru byla v provozu ještě do roku 1852 a poté zanikla, neboť byla příliš vzdálená od hlavních řepařských oblastí na Moravě, náklady na dopravu cukrovky do Dačic se zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem. Budova rafinerie byla v roce 1863 demolována až po sklepy. Na těch byl později zbudován divadelní a taneční sál, který zde existuje dodnes.
V původním sklepení dačické rafinerie byla v roce 1983 nalezena kamenná schránka s letopočtem 1841 a iniciálami ICR (Iacob Christoph Rad), ve které byla zřejmě uložena zakládající listina rafinerie. Kamenná deska této schránky je uložena ve sklepení domu č. 4 na Palackého náměstí.
Dačice se naštěstí nestaly součástí Sudet, přesto v letech 1939 až 1945 přišly o své židovské obyvatele (většinou v koncentračním táboře Lublin ve východním Polsku). Radost z osvobození v roce 1945 zkalila tragická událost. Při ukládání munice, odebrané ustupujícím německým vojákům, došlo 23. května k nešťastnému výbuchu třaskavin, který nejenže naprosto rozmetal dotyčné nákladní vozidlo, ale přišlo při tom o život i šest dačických mužů ve věku od 20 do 39 let (foto v galerii). Pohřbeni jsou společně na starém hřbitově.
Památky Dačic
Zeměpanské léno obdržel od krále rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, od něhož ves Dačice někdy mezi lety 1334 až 1359 získali páni z Hradce (viz erb s pětilistou růží). V roce 1459 zakoupil bílkovské panství i s Dačicemi Wolf Krajíř z Krajku, během jehož panování obdrželo město v roce 1582 od císaře Rudolfa II.
Starý zámek
Na severním konci Palackého náměstí se nachází krásný renesanční palác zdobený sgrafitovým kvádrováním. Je to první ze dvou dačických zámků. Albrecht Krajíř z Krajku vystavěl tento tzv. Starý zámek s manželkou Magdalenou z Vřesovic v letech 1572 až 1579. Vnější vzhled zámku zůstal neporušený se sgrafitovým kvádrováním. V roce 1939 byl zámek upraven pro potřeby radnice, v přízemí bylo umístěno městské muzeum.
Starý zámek v Dačicích.
Nový zámek
Tzv. Nový zámek na Havlíčkově náměstí postavil pro Oldřicha Krajíře v roce 1591 v renesančním slohu italský stavitel Francesco Garof de Bissone. Na počátku 18. století byla přistavěna barokní věž s hodinami (viz foto v galerii) nesoucími letopočet 1713. Zámek prošel v průběhu staletí mnohými úpravami, získal novou hlavní fasádu, upraveny byly také interiéry v prvním poschodí reprezentačního křídla a zejména schodiště, které je vynikající ukázkou klasicistní architektury v českých zemích. Změnil se také vzhled nádvoří. Byla odkryta původní renesanční arkáda, arkádové oblouky byly zaskleny a nad průjezdem jižního křídla byla vybudována novobarokní kaple.
Smrtí Jana Dalberga, který neměl potomky, rod roku 1940 vymřel. Zámek byl v roce 1945 zestátněn a zpřístupněn veřejnosti. Po rozsáhlé rekonstrukci, probíhající od roku 2010, se interiérům zámku postupně navrátila jejich podoba z dob posledních dvou generací rodu Dalbergů, s využitím původního mobiliáře na základě archivních materiálů. Zámek tak nabízí nejen prohlídku interiérů, ale i expozice a výstavy městského muzea a galerie.
Okolí zámku bylo pravděpodobně již v 17. století upraveno v duchu tehdejších renesančních zahrad. V roce 1817 byl park rozšířen na 10 hektarů a přebudován v anglickém krajinářském stylu včetně rybníku s ostrůvkem. Kromě kapličky se však žádná ze staveb nedochovala.
Havlíčkovo náměstí před zámkem zdobí šestiboká empírová kašna s vodotryskem a Mariánský sloup (Loreta) s barokním sousoším z roku 1725.
Radnice
Radnice dvakrát vyhořela (1690 a 1721) a byla obnovena v roce 1723 zednickým mistrem Francescem Camelim. Také radniční věž, krytá barokní cibulovitou bání, mnohé pamatuje. Vždy o jarmarcích a trzích zde Dačičtí vyvěšovali ruku s mečem jako znamení městského práva. Dodnes ve věži visí zvonek, který svolával pány do rady, jindy zvonil umíráčkem tomu, kdo šel na popravu a jindy zase na začátek a konec jarmarku.
Na radnici byla umístěna i obecní váha, solnice a v radničním dvoře nezbytná šatlava.
Kostel sv. Vavřince
Věž kostela sv. Vavřince je chloubou dačických renesančních staveb. Mohutná, 51 metrů vysoká sedmiposchoďová věž, je ukázkou severoitalské stavitelské práce. Byla postavena v letech 1586 až 1592 nákladem obce a Oldřicha Krajíře z Krajku pod vedením stavitelského mistra Francesca Garofa de Bissone, jehož náhrobní kámen byl nalezen v přístěnku věže. Zdobí ji typické sgrafitové kvádrování, kamenná deska s erbem Krajířů a českým veršovaným nápisem o zakládání a stavbě věže, nápis se jmény členů městské rady i kamenný reliéfní znak města.
V současné době jsou na věži umístěné tři zvony a umíráček. Největší a nejstarší je zvon sv. Vavřince (480 kg), pocházející z roku 1483. V roce 1990 k němu přibyly zvony Panna Maria a sv. Anežka. Předchozí zvony z let 1564, 1727 a 1859 byly zrekvírovány za 1.
Farní kostel sv. Vavřince vedle věže byl postaven v duchu doznívajícího baroka v letech 1775 až 1785. Je již třetím v pořadí na témže místě. Dříve zde stával původní románský kostel, ke kterému se váže první písemná zpráva o Dačicích.
Klášter a kostel sv. Antonína Paduánského
Za řekou Moravskou Dyjí najdete další městskou dominantu - barokní areál františkánského kláštera (vlevo). Byl postaven v letech 1660 až 1664, sousední klášterní kostel sv. Antonína Paduánského v letech 1672 až 1677. Ke klášteru a kostelu vede dvaapadesát kamenných schodů z roku 1772. Ve výklencích sloupů na schodišti byly původně namalovány obrazy ze života sv. Václava, později byly zabíleny. Klášter není přístupný veřejnosti.
Raně barokní kostel zdobí hlavní oltář s obrazem, líčící zázrak sv. Antonína Paduánského, uzdravujícího jinocha. Kostel je bohatě vyzdoben pracemi místních sochařů a řezbářů. Jeden z nich, Matouš Kölbl, zhotovil v roce 1720 kazatelnu a řezbami doplnil ojedinělé varhany známého dačického varhanáře Václava Pantočka z téhož roku (v galerii). Kostel je přístupný pro veřejnost pouze v době konání Noci kostelů, při Dnech evropského kulturního dědictví a během pravidelných bohoslužeb.
Ostatní
Svahovitý terén horní části Palackého náměstí byl ve druhé polovině 19. století rozčleněn na terasy a osázen lipovým stromořadím, které bylo v roce 1936 pojmenováno Kancnýřův sad. Příjemné prostředí parku Pod Lipkami, jak se tomuto místu také neoficiálně říká, je dotvářeno žulovou šestibokou kamennou kašnou z přelomu 18. a 19. Kašna je památkově chráněna od roku 1958. Své místo zde má také památník obětem obou světových válek, doplněný v roce 2003 seznamem obětí holocaustu z let 1939 až 1945 (v galerii).
Za návštěvu rozhodně stojí i soukromé Letecké muzeum Viléma Götha (dačický rodák, účastník bitvy o Británii, (1915 - 1940), nadporučík letectva). Vstupné je dobrovolné, svérázný majitel velice rád a ochotně podá veškeré informace. K vidění jsou nejen památky na život tragicky zahynulého Viléma Götha, ale i dalších českých a slovenských letců, letecké přístroje a modely, expozice civilní obrany, šifrovací přístroj Enigma a mnoho dalších exponátů.
V Dačicích se pravidelně pořádají různé kulturní festivaly, najdete zde také mnoho různorodých a zajímavých plastik (v galerii). Hladoví a žíznící turisté najdou útočiště v několika restauracích a bistrech, mlsalům bych doporučila Café Kostka naproti tzv.
