Masožravé rostliny jsou skupinou plnou mýtů a falešných představ nejen o jejich Biologii, ale také o pěstování. Většina lidí se obává, že jde o skupinu hodně pěstitelsky obtížnou, ale jsou i tací, kteří předpokládají jejich snadné zvládnutí a poté narazí. Pravda je někde uprostřed, záleží na dodržování základních pravidel kultivace a volbě vhodných druhů.
Živiny získané z ulovené kořisti jsou pro ně něčím navíc, co jim dává konkurenční výhodu oproti jiným rostlinám. Většina masožravých rostlin tedy v kultuře žádné krmení nepotřebuje a vystačí si s tím, co získá pomocí kořenů, případně co si uloví sama díky kolem poletujícího hmyzu.
Masožravost je reakcí rostlin na život v prostředí chudém na živiny, jako jsou rašeliniště, písčité půdy, případně i skalní stanoviště. Pokud jde o výživu, hlavními faktory jsou voda a světlo. Stačí správný substrát, dostatek vody a světla a většina druhů nepotřebuje pravidelné krmení živočišnou potravou.
Pokud se rozhodnete pěstovat masožravky v bytě, doporučuje se velké terárium či skleník k vytvoření tropického mikroklima s kyselou reakcí substrátu a dostatkem světla.
Tučnice (Pinguicula) představují na první pohled méně „dravé“ rostliny. Existuje kolem stovky druhů, některé rostou v mírném pásmu, nejvíce jich však najdeme v Mexiku. Jsou vápnomilné a některé druhy vyžadují zimní sucho; k pěstování je vhodné hledat konkrétní informace pro zvolený druh a spoléhat na křížence.
Jak připravit smažená krůtí játra
Rosnatky (Drosera) jsou nejznámější masožravé rostliny; jejich listy s tentakulami vyrábějí lepkavé slizové vrstvy. Nejrozšířenější kultivar je Drosera capensis; vyznačuje se dlouhými listy, které se kolem kořisti umí stáčet. Z dalších jmenujme Drosera spatulata, Drosera natalensis, Drosera aliciae, Drosera dielsiana, Drosera cuneifolia, Drosera admirabilis a Drosera slackii. Australské hlíznaté rosnatky jsou náročnější, vyžadují cit pro pěstování a delší období sucha.
Bublinatky (Utricularia) tvoří drobné vodní i mokřadní rostliny s podzemně vyrůstajícími lapacími měchýřky. Potřebují hodně světla a kyselý rašelinný substrát; vodu je nutné mít měkkou a zásobní díly si udržovat v prostředí, kde roste zooplankton a drobný živočich.
Láčkovice (Cephalotus follicularis) z Jižní Austrálie je malá rostlinka s konvičkami na listech; vyžaduje trvale vlhké a slunné stanoviště, zimní období je mírné a s teplotou u moře.
Nekrmte je hmyzem, pokud to není nutné. Masožravé rostliny ve skutečnosti nepotřebují krmení živou kořistí - jejich schopnost získat živiny z chudé půdy a světla slouží jako hlavní způsob výživy. Krmivo pro rybičky (vločky) může sloužit jako doplňkové krmivo pro menší druhy a semínky je vhodné rozdrtit na menší kousky před aplikací.
Většina druhů se bez krmení obejde a kořist je pro ně spíše doplňkem. Nicméně některé druhy, např. některé vodní bublinatky, potřebují více zooplanktonu a dalších drobných živočichů pro rychlejší růst. Předávkování hmyzem může vést k hnilobě a znehodnocení kořistních pastí.
Řada rosnatek a bublinatek se rozmnožuje semeny, některé druhy lze množit dělením kořenových balů; u australských hlíznatých rosnatek i u některých drobných druhů je možné množení oddělováním oddenků či hlízkami.
V bytových podmínkách je vhodné vytvořit pro masožravky terárium nebo skleník, aby bylo zajištěno konstantní prostředí s vysokou vlhkostí a dostatkem světla.
Pokud chcete rychle ověřit kvalitu vody, sledujte tvrdost - měkká voda je klíčová pro udržení zdraví rostlin.
Masоžravé rostliny nejsou náročné na tradiční krmení jako mnozí bývají a díky vhodnému substrátu a dostatku vody a světla mohou dlouhodobě prospívat i v bytě. Důležité je tedy zvolit správný druh pro dané podmínky, poskytovat kvalitu substrátu a vody, a nebát se občasného doplňkového krmení ve formě jemného vločkového krmiva pro rybičky u menších druhů.
Krůtí maso – inspirace z jižních Čech
tags: #krmení #masožravých #rostlin