Copyright © pohodanovapec.cz 
Prvním ptákem, který se na jaře vrací do říčanských zahrad, bývá špaček. Přilétá už během února a začátkem března. Když na trávníku zahlédneme černého ptáka, můžeme uvažovat, jestli jde o kosa, nebo o špačka. Jakmile na peří zpozorujeme žlutavě bílé tečky a zelenofialové odlesky, je to špaček. Navíc špaček po zemi běhá, zatímco kosák poskakuje sounož. Létá přímo a rychle, v letu má typickou siluetu se špičatými křídly a s krátkým ocasem.
Špaček obecný se přirozeně vyskytuje v mírném pásu od Evropy po jezero Bajkal a severní Indii. Koncem 19. století byl zavlečen do Austrálie, na Nový Zéland, do Severní Ameriky a do jižní Afriky, kde se úspěšně usídlil. Populace ze severní a střední Evropy jsou obvykle tažné, zatímco ptáci ze západní a jižní Evropy se většinou příliš nestěhují. V České republice hnízdí špaček na celém území, nejhojnější je v nížinách až pahorkatinách. Vybírá si světlé lesy, sady, parky a zahrady. Většinou hnízdí dvakrát za sebou. Hnízdo si staví v dutinách stromů nebo ve větších budkách, z větviček, z kůry a z kořínků. Vnitřek hnízda je vystlán stébly, chlupy a peřím. Na vejcích se střídají oba rodiče asi dva týdny. Za další asi tři týdny mláďata hnízdo opouštějí.
Mladí ptáci jsou šedohnědí, beze skvrn. Průměrná délka života špačků je kolem 3 let, mohou se však dožít i více než 20 let. Po vyhnízdění, od června a července, se špačci postupně sdružují v hejnech, která se pohybují krajinou. Od září začíná podzimní tah, ale někteří ptáci zůstávají i přes zimu u nás. Tah je neobvyklý - nedochází během něho ke kontaktu populací z jednotlivých míst. Ptáci z Čech zimují v severní Itálii, v jihozápadní Francii, ve Španělsku, v Portugalsku a v Maroku. Moravské a slovenské populace táhnou hlavně do Itálie, do Alžírska a Tuniska. Ptáci ze Saska a Polska letí do Anglie atd.
Na jaře se špačci živí hlavně hmyzem a bezobratlými živočichy. S tím, jak dozrávají semena a plody rostlin, se postupně zvyšuje jejich podíl v potravě. Špačky „milují“ vinaře, kterým ptáci dokážou bleskově sklidit nestřeženou úrodu. Na rány z plašičů (připomínají výstřel) už jsou zvyklí. Funkční ochranou jsou sítě nad vinicí.
Vidět obří hejno špačků, které se v pohybu stále přeskupuje a vytváří živé obrazy, je opravdový zážitek. Navíc když je to třeba v Římě jako na fotce. Špaček je společenský, inteligentní, ale i hlučný pták, který neustále vrzavě švitoří. V minulosti býval chován v zajetí. Pro špačka je typické černé, bíle tečkované opeření, které má v prostém šatě. Jak se odírají konce per, bílé tečkování postupně bledne. Ve svatebním šatě je černý, s kovovým leskem.
jak připravit zvěřinu v duchu francouzské kuchyně
Špačci obecní (Sturnidae) jsou starosvětskou čeledí středně velkých pěvců obvykle tmavého zbarvení, často s kovovým leskem. Kromě vlastních špačků mezi ně patří také tropické majny, loskutáci či leskoptve. Jsou to pospolití ptáci a mnoho z nich vytváří obrovská hejna, která společně létají za potravou či na nocležiště. České jméno „špaček“ není označením výlučné skupiny, ale volně užívané napříč čeledí.
Špaček obecný je zřejmě nejznámějším špačkem na světě. Původně obýval Evropu, sever Afriky a mírné oblasti Asie, ale byl zavlečen i na mnoho jiných míst světa včetně Severní Ameriky. Do ČR hnízdí na celém území, hlavně v nížinách a pahorkatinách, ojediněle i vysoko v horách. Žije především v městské zeleni, zahradách, sadech, ale i v polních lesících daleko od lidí. Hnízdí koloniálně i jednotlivě a na jaře se ptáci shromažďují na nocovištích, kde spí a zůstávají věrní místům.
Hnízdo špačků je v dutině stromu, budkách nebo ve stavbách. Složeno je z větviček, kůry, kořínků a slámy. Inkubace trvá 12-13 dní; mláďata jsou krmena oběma rodiči a opouštějí hnízdo po 16-24 dnech. Po vyhnízdění se sdružují do hejn a nocují v rákosinách a korunách stromů; na největších nocovištích lze vidět až statisíce ptáků. Dospělci se dožívají až kolem 22 let.
Na jaře a začátku léta je potrava převážně živočišná (hmyz), po zbytku roku rostlinná složka. Mláďata krmí rodiče hlavně žížaly a larvami hmyzu. Hnízdí jednou až třikrát ročně; snůška obvykle 4-6 vajec, která jsou světle modrá. Samice vajíčka snáší denně, inkubace začíná po posledním vejci. Hnízdo bývá v dutině stromu, budce či na budovách; parazitismus je v některých oblastech zjištěn, samice dokáží cizí vejce rozpoznat a vyhodit je.
Mladí ptáci jsou šedohnědí, beze skvrn. Průměrná délka života špačků je kolem 3 let, mohou se však dožít i více než 20 let. Po vyhnízdění, od června a července, se špačci postupně sdružují v hejnech, která se pohybují krajinou. Od září začíná podzimní tah, ale někteří ptáci zůstávají i přes zimu u nás. Tah je neobvyklý - nedochází během něho ke kontaktu populací z jednotlivých míst. Ptáci z Čech zimují v severní Itálii, v jihozápadní Francii, ve Španělsku, v Portugalsku a v Maroku. Moravské a slovenské populace táhnou hlavně do Itálie, do Alžírska a Tuniska. Ptáci ze Saska a Polska letí do Anglie atd.
tipy na zdravé vaření pro každou kuchyni
Na jaře se špačci živí hlavně hmyzem a bezobratlými živočichy. S tím, jak dozrávají semena a plody rostlin, se postupně zvyšuje jejich podíl v potravě. Špačky „milují“ vinaře, kterým ptáci dokážou bleskově sklidit nestřeženou úrodu. Na rány z plašičů (připomínají výstřel) už jsou zvyklí. Funkční ochranou jsou sítě nad vinicí.
Vidět obří hejno špačků, které se v pohybu stále přeskupuje a vytváří živé obrazy, je opravdový zážitek. Navíc když je to třeba v Římě jako na fotce. Špaček je společenský, inteligentní, ale i hlučný pták, který neustále vrzavě švitoří. V minulosti býval chován v zajetí. Pro špačka je typické černé, bíle tečkované opeření, které má v prostém šatě. Jak se odírají konce per, bílé tečkování postupně bledne. Ve svatebním šatě je černý, s kovovým leskem.
Špačci obecní (Sturnidae) jsou starosvětskou čeledí středně velkých pěvců obvykle tmavého zbarvení, často s kovovým leskem. Kromě vlastních špačků mezi ně patří také tropické majny, loskutáci či leskoptve. Jsou to pospolití ptáci a mnoho z nich vytváří obrovská hejna, která společně létají za potravou či na nocležiště. České jméno „špaček“ není označením výlučné skupiny, ale volně užívané napříč čeledí.
Špaček obecný je zřejmě nejznámějším špačkem na světě. Původně obýval Evropu, sever Afriky a mírné oblasti Asie, ale byl zavlečen i na mnoho jiných míst světa včetně Severní Ameriky. Do ČR hnízdí na celém území, hlavně v nížinách a pahorkatinách, ojediněle i vysoko v horách. Žije především v městské zeleni, zahradách, sadech, ale i v polních lesících daleko od lidí. Hnízdí koloniálně i jednotlivě a na jaře se ptáci shromažďují na nocovištích, kde spí a zůstávají věrní místům.
Hnízdo špačků je v dutině stromu, budkách nebo ve stavbách. Složeno je z větviček, kůry, kořínků a slámy. Inkubace trvá 12-13 dní; mláďata jsou krmena oběma rodiči a opouštějí hnízdo po 16-24 dnech. Po vyhnízdění se sdružují do hejn a nocují v rákosinách a korunách stromů; na největších nocovištích lze vidět až statisíce ptáků. Dospělci se dožívají až kolem 22 let.
Na jaře a začátku léta je potrava převážně živočišná (hmyz), po zbytku roku rostlinná složka. Mláďata krmí rodiče hlavně žížaly a larvami hmyzu. Hnízdí jednou až třikrát ročně; snůška obvykle 4-6 vajec, která jsou světle modrá. Samice vajíčka snáší denně, inkubace začíná po posledním vejci. Hnízdo bývá v dutině stromu, budce či na budovách; parazitismus je v některých oblastech zjištěn, samice dokáží cizí vejce rozpoznat a vyhodit je.
Špaček patří mezi vynikající napodobitele zvuků. Dokáže napodobit zpěv jiných ptáků, imitovat zvuky z okolí (zvonění telefonu, alarmy, mechanické zvuky) a kombinovat různé zvuky do vlastního songu. Jeho zpěv je často směsicí cvrlikání, pískání a imitací, ačkoliv se nachází i v některých literárních popisech popisujících jeho výraznější tóny.
Při zpěvu zaujímá špaček vzpřímenou polohu se spuštěnými křídly. Zpěv přednáší vždy vsedě, ať už na vrcholu stromu nebo na budce. Pohled na zpívajícího špačka je fascinující nejen pro jeho vytrvalost, ale i pro to, jak rychle se hnízdiště objevují na jaře.
Špaček obecný je běžně pozorovatelný z okna, zvláště pokud máte vyvěšenou ptačí budku na zahradě. Dříve bývalo v některých regionech zvykem lovit mláďata špačků pro zvěřinu, dnes však jde o chráněný druh a chování v zajetí je regulováno.
Hnízdí v dubnu a květnu; oba rodiče se střídají u sedi na vejcích po 11-12 dnech a v noci sedí pouze samička. Mláďata zůstávají na hnízdě 20-22 dní a při krmení jsou velmi hlučná. První mláďata vyletují v polovině května. Po vyhnízdění se rodiny často stěhují do lesa a opouštějí hnízdo až po několika týdnech. Hejna roste a rozšiřují se až do podzimu.
V živočišné potravě převažují bezobratlí, na podzim rostlinná složka s převahou plodů. Vinaři bývají obětí špačků kvůli skvělému sklidění úrody, avšak zároveň mohou poskytovat hmyz jako pomocníky v boji proti škůdcům. V některých regionech jen díky vyvěšeným budkám a ochraně přírodě blízkým hospodařením špačci úspěšně hnízdí.
Špaček je vnímán jako „love-hate“ pták: chrání úrodu před škůdci a zároveň ničí ovoce a tvoří hlučné hejno nad domy. V minulosti byl chován v zajetí, kde plnil roli potěšení díky schopnosti napodobovat lidské hlasy. Dnes jsou špačci chráněni legislativou a jejich chov vyžaduje povolení. Pomáhá jejich přítomnost v jarních měsících, kdy oznamují příchod jara svým hlasem a pohybem hejnových formací.
Ochrana špačků zahrnuje vyvěšování budek, pletiva proti zvířatům a vzdělávací kroky k udržitelnému hospodaření. Ve vinařských regionech se v minulosti používaly drastické prostředky proti špačkům, které byly často nelegální. Dnes existují zákonné postupy a preventivní opatření, která umožňují špačkům bezpečné hnízdění a zároveň chrání úrodu.
Jako jméno „špaček“ má své kořeny v onomaziologii; doména „špaček“ odráží zvukové vlastnosti ptáka a jeho napodobování. Domovina špačka obecného zahrnuje Eurasii, Island, Britské ostrovy a dále na východ až po Bajkal. V historii se objevují zmínky o lovu mláďat i používání ptáků jako domestikovaných; dnes jsou špačci významnou součástí evropské přírody a kulturní krajiny.
Celková populace špačka obecného se odhaduje na miliony jedinců po celém světě; největší hnízdiště a zimoviště bývají v jižní Evropě, severní Africe a středomořských regionech, kde mohou tvořit ohromná hejna.
Copyright © pohodanovapec.cz
